Jako
obyčejně sním. Hlavu mám v oblacích a tělo na gauči
v pokoji. Televize vříská a reklamy už nemohou být
hlučnější. Už hodinu spím a občas se probouzím, když padám
dolů na parkety. Co je lepší? Dívat se na televizi, nebo snít?
Vše je o něčem jiném, ozývá-li se co chvíli mobil a volá
žena.
Nejraději
mám ta děvčata, která mi co chvíli volají, že jsem byl
vylosován a že pro mne mají výhru v ceně, dosaďte si sami,
ale od tisíce korun výš. Odpovídám stručně, bavím se a
s kamennou tváří slyším, jak říkám: „Děkuji, pro
výhru se zastavím a jsem rád, že k tomu není ,posezení´
s nabídkou zboží.“ A to
mě půvabná květinka na druhé straně telefonu náhle přerušuje,
že ještě zavolá, určitě zavolá, ale nevolá. Zavolají
další, všichni něco nabízí. Všichni se něčím podobným
živí....
Ach,
ti důchodci. Sedí s námi u jednoho stolu a ne a ne to
pochopit. Co lidí strádá, co peněz stojí injekce inzulínu. Už
jenom to, jak pomalu nastupují do autobusů! Co s tím? Tady by
pomohla osvěta. K letákům, co posílají obchodní řetězce
přidat ještě jeden, barevný na křídovém papíře. Tady je na
místě nešetřit a ukázat, kdo má sílu. Rozflákat fotbalový
stadion? Maličkost, stačí říct. My mladí, dobře živení jsme
připraveni se za svá práva pokaždé vzít. Zpět k tomu
letáku. Napsat a nějakého toho důchodce nafotit, jak na lavičce
v parku polehává, nebo i spí, ať svět vidí, kdo vedle Rusů
a Ukrajinců nám ukusuje z koláčů a baští šunku pro
děti.... Lidí nejsou hloupí, hned každý uvidí, komu může
poděkovat, že se lidé nemají rádi. Těm generacím před námi.
Žili si tehdy nad poměry, nevyužívali pracovní dobu, vyráběli
zmetky, stavěli paneláky – hnusné králíkárny. Pořád jen
stáli fronty na citróny, chodili do škol a nic se při tom
nenaučili, jen rusky, místo angličtiny. Ani to už spousta lidí
neumí. Co v těch školách dělali? A tuhle informaci poslat
do všech poštovních schránek, dětem do školních brašen, ano,
ať vidí, kdo stojí za tím, že se máme špatně.
Jejich
generace nezdraví. Proč taky? Nestojí za to plýtvat energií,
když ji mohou uplatnit třeba na hokeji. Ano, to říká kdekterý
mladý a o nás dědečky s babičkami zájem nemají. To si
pak sednu k televizi, později zvednu nohy a tím si položím
tělo a občas zavřu oči. Vidím svoje mládí, jak jsem „špatně“
žil. A že mě nikdo z mladých nevidí, sním, a to se ví, je
mi tu chvilku dobře. Nesvítím a netopím. Nebylo to dřív o
nicnedělání. Musel jsem každé ráno vstát a jít. Nebyly
megasamoobsluhy a lidé tolik nenakupovali. Dneska je z nákupů
národní sport. Závislost tak hrozná, že se až bojím, že je
návyková jako fet nebo alkohol. A potom, svět stojí na autech,
mobilech, počítačích. Nějak se ta demokracie smrskla. Ještě
sem patří cestování a nekonečné studium na vysoké škole. Není
od věci se mladých zeptat, za čí peníze. Raději ne, jinak je
oheň na střeše. Radši si půjdu po obědě chvilku lehnout a
k tomu si pustím potichu rádio. Hlavně, abych nepřekážel.
To si vzhledem k věku dovolit nemohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat