Čas předprázdninový byl dobou,
kdy každý z nás musel vydržet stát třeba na jedné noze a dělat všechno tak, aby
to dvouměsíční leháro někdo z dospěláků nezrušil.... Jó, nezrušil.
Dospělí pro nás byli po celé naše
mládí a dospívání nevyzpytatelní prehistoričtí savci, všežravci, kterým dělalo
potěšení nás mučit, a co hlavně, přetvářet naše duše a těla do jejich komických
humorných podob. „Nechci, nechci být jako oni“, řekl jsem si milionkrát, když
přitlačili: „Nebudu, nejsem, nechci.“ Měli moc, peníze, styky, měli jízdenky, sirky,
klíče od zamknutých kol, od našich úspor. A nebylo se ke komu odvolat. Snad
děda a babička, ale ti v mém případě už nebyli.
Co fungovalo, bylo krásné: „Už
za pár dní se stěhuju pod stan k příbuzným, co mě budou sice taky dusit
raním vstáváním, mytím a snídáním, ale pak ty staronové úžasné party, známosti s báječnými lidmi, co nám
dovolí vylézt na jejich ovocné stromy a nacpat se k prasknutí třešněmi,
višněmi, blumami, letní jablky. A pak ležet pod stromy jako mrtvoly, pšoukat,
chytat veverky, pít syrová vajíčka kradená slepicím přímo pod zadkem. Doufám,
že vy taky. Doma by to vůbec nešlo, pořád něco muselo být hned teď hotovo, uklizeno,
posekáno, nakrmeno....
V noci se málo spalo. Pořád
se něco dělo, někam šlo. Záleželo na tom s kým, jak svítila baterka, měsíc a
hvězdy. K ránu už byla zima a mokro. Od čtyř se začali budit ptáci a
povídat si tak hlasitě, že jsme si spací pytle přetáhli přes hlavu spali do
devíti v jednom kuse. Močit se chodilo docela blízko a tak jsme sami od
sebe stan stěhovali po čtrnácti dnech o kus dál, kde to tak nevonělo.... Ale
jinak fajn. Moc fajn.
Do vody jsme chodily rádi
v noci, protože se nikde neplatilo a hlavně jsme si mohli dovolit, co ve
dne nešlo. Osahávat děvčata už bylo považováno za chlapskou zábavu a děvčata to
taky tak brala. Rukama jsme jim hladili silonové hladké a studené podprsenky, chladná
a mokrá záda, líbali jejich mokré vlasy. Pak jsme se zas chvěli zimou a tiskli
se všichni k sobě a měli zimnicí z toho, jak jsme si připadali
odvážní a dospělácký. Chlad noční vody nás skoro zbavil rozumu a drkotání zubů
bylo slyšet až u kostela.... A pak, všichni v jednom chumlu zabaleni
v dece jsme si předávali teplo kus po kuse.
Na takové prázdniny se
nezapomíná. Tranzistorové rádio hrálo až se zajíkalo, hovada a komáři kousali,
že to bolelo, sem tam průjem, telefon
domova, koresponďák, jak se ti tam daří a já: Daří se mi dobře, nic mi
neschází, jím všechno, těším se domů.... Je pravda, že na konci prázdnin už i to
psaní domů bylo náročné, ale chlapi musí něco vydržet....
Léto skončilo a my, jak jinak,
se těšili, že budou za rok zas. Co? Co jiného než dvouměsíční prázdniny. Co
dělat, bylo nám šestnáct let…
Žádné komentáře:
Okomentovat