Nemám rád kočky.
Odjakživa. Kdysi, moc už si to nepamatuji a vím
vlastně jen z vyprávění, jsme si hráli se společnými věcmi. Tak tomu bylo i při mém prvním poznatku, že
stát proti kočce, byť to bylo v prvním roce mého života je věc prestižní. Já od
malička upřednostňoval věci jednoduché, lehce dohledatelné. Tehdy šlo o klubko
babiččiny vlny na pletení.
Kotě si tenkrát uhrálo
klubíčko ve svůj prospěch proti mému záměru a ponechalo si jej pouze pro sebe
pod postelí v koutě, kam jsem nedosáhl. Tehdy poprvé, když mi nebylo
vyhověno, jsem uplatnil svůj intelekt. Rozhodl jsem se sám o své vůli vsoukat
se pod postel a svést o klubíčko boj. Zadeček jsem měl vystlaný tehdy ještě
kvalitními bavlněnými plenkami a já uvázl pod gaučí uprostřed namáhavé cesty.
Budoucí
kočka, vědoma si své převahy a díky své stavby těla, byla ve výhodě. Jednu
packu na klubíčku a druhou mě poškrábala. To mi značně ubralo na jistotě o
převaze člověka nad zvířetem. Teprve tehdy jsem prý začal zuřit a dožadovat se
podpory dospělých. Vysvobodili mě, ale kočce klubíčko nechali. Já i kočka jsme
si tuhle epizodu pamatovali....
Faktem je, že všechny
budoucí kočky u nás doma, po všechna léta, co měla přijít, byly s touto
epizodou seznámeny a chovala se ke mě zpupně, jakoby chtěly říct: Chlapečku, co
nosíš plenky, necpi se mezi nás . Uvízneš jako tehdy...
Stalo se, ač mléko
nepiji, že jsem zavadil o plný hrneček a mléko rozlil. V tu ránu, kde se
vzala byla tu naše kočka a mléko bylo v cukuletu pryč. Kočka rovněž. Bylo
mi všelijak. Přiznám se a vzbudím podezření, že mléko tajně upíjím, svést to na
kočku je nepravděpodobné, neboť se všeobecně vědělo, že mnou kočky pohrdají a
ignorují mě. Řekl jsem, že jsem kuchyni vytřel mokrým hadrem. Smáli se mi, že
se naší kočce tajně podbízím.
Něco na tom bude.
Kočka ulovila myš a přinesla mi ji v zubech v době oběda. Asi jako
vděk za hrnek mléka. Kočka v bytě? Nechtěl jsem. Teď sedím u televize a
jednou rukou hladím měkký kožíšek. Kočka přede a já vlastně předu také. Po svým
a zdají se mi krásné sny. Sedím na slonovi, hladím kůži skvrnitého levharta a
vyhlížím strašného tygra – vládce pralesa. Jak kočka přede čím dál víc, ruka mě
svědí – jen vystřelit.
Kočku jsem skoro
uškrtil. Lehce použila drápky a vrátila mě ze slona, dolů do křesla, na zem do
reality. A tak se dnes vzájemně respektujeme a nehledáme, co by nás
rozdělovalo.
Snažím se porozumět
světu koček, psů, ptáčkům v klecích, rybičkám v akváriu a hledám odpověď na
otázku, v čem jsem lepší než oni. Němá tvář... Věřte mi, od té doby mám pocit,
jako bych se začal měnit. Vidím a slyším líp, kolena se líp ohýbají, záda
nebolí. Vše souvisí se vším. Trochu se bojím, abych se zítra nepokoušel létat,
šplhat na skály...Vděk za to patří především kočkám. Odpustily mi a daly šanci.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat