úterý 29. července 2014

Počasí, aneb my si poradíme




Mám rád počasí. Je pokaždé jiné, než doma v pokoji. Miluji překvapení, počasí s dárkem. Něco, co mi někdo dá, aniž bych chtěl, bonus na cestu kamkoli, třeba na cestu s deštníkem. Žiji v podhůří hor, odkud a kam fouká jako na vidrholci a každé tři dny už po tisíce let se tenhle čas mění v nečas. A oblékání? Krátké kalhoty, dlouhé, a protože žijeme na kontinentu, žádné skotské pánské sukně. Mělo by to stačit…
Středoevropan chodí spát oděn v pyžamové kalhoty a košili s většími knoflíky. Dřív, kdy to okny profukovalo víc, než dneska, se do postele nosila i čepička do špičky většinou zakončená bambulí. Skrze okna bylo pokaždé možno jen stěží odhadnout, co si na sebe vzít a nemrznout. Hlavní bylo přežít.
Byl jsem zcela nedávno v lese nad Machnínem, kousíček pod Ještědem, v kopci, kde stojí ruiny středověkého hradu Hamrštejn. Vylezl jsem ve zdraví až do věže na skále a podíval skrze ,,okno“ ven, abych se dozvěděl, jak je to s tím odhadem. Jak bude? Zda prší, zda si hradní pán nemá raději povolat šaška, aby jej rozesmál kozelcem… Neviděl jsem skoro nic. Ta škvíra mezi kameny, nebyla zasklená asi ani tenkrát, natož nyní. Poslední sklo jim vysklili naštvaní husiti kameny, co metali od Nisy směrem do kopce, kde ve hradu oprávněně v tomto počasí tušili víc podagru, než chuť se prát. Přesto, než se dohodli, ve věži zbyly z oken jen díry do kamenných zdí – miliony průvanů.
Tak tady bych nechtěl bydlet a oblékat se podle toho, co vidím za oknem. A přitom si často říkám, jak vnímal změny počasí třeba poustevník Ivan blahé paměti. Dlouhý bílý vous, tvář zarostlá, vlasy nemyté, kořínky, lesní med a celoroční imunita, pokud se nevrátí do města, kde mu hrozilo lámání kolem za incest a dětské porno na pergamenu vázané v kůži. Tomu bylo pokaždé horko, když si na tohle ve své lesní sluji vzpomněl. Vidím jej, jako by to bylo včera. Chytal holou rukou hady, kradl slepice, vajíčka, žáby v rybníce. Dvaadvacet let v přírodě - zub za zubem mu vypadl z pusy, borůvky mu stabilizovaly prostatu. Pod hlavu, aby se dobře vyspal, si dal pytel s bílými kameny, co posbíral dole v řece. Přes noc k sobě přimrzly a byly pěkně hlazené. To pak poustevníka Ivana bolela okostnice všude tam, kde míval zuby. Mráz mu lezl za nehty a bolela ho kolena.
Počasí, jak vidno, ovlivnilo naše předky a často rozhodlo, jak dlouho člověk bude žít. Dneska by to mělo být už jiné, ledaže, což by nebylo zas tak neobvyklé, v létě sněžilo. Stačilo pár chvil, nepozornost a počasí se změnilo. Jako dneska, když přestalo pršet a listy na stromech se přestaly chvět otázkou: Tak bude hezky, nebo ne?
Počasí, je jak nevěrná žena, muž, co chodí za jinou. Pokaždé je to jinak. Studí, mrazí nás, studená pára jde od úst, vstup do nosu je zamrzlý, zuby drkotají. Dnes je to o jiném. Pustím si do bytu předpověď počasí a jsem si jistý: Nebude-li pršet – nezmoknem. Fakt. Dobrá rada nad zlato, takže jak? Budeme doma, nebo půjdeme ven?         

Žádné komentáře: