Moje příbuzenstvo mělo tak divoká
jména, že jsme doma nikdy svátky neslavili. Snad i proto, že v českém kalendáři
chyběla. To moje samo sebou taky. Nevím, kam na ně babička, maminka z tatínkovy
strany chodila, ale dnes by je do matriky asi taky nezapsali.
Dědeček Arthur ještě ušel, tatínek
Egon, jeho bratr Horst, kterému později nikdo neřekl jinak než Hoho, další
bratr, můj strýček Pipi, nejmladší strýc Walter. Nejlépe se asi žilo se svým
jménem dědečkovi Arthurovi. Na cizí identitu žil i z pozměněných totožnosti v
Berlíně a v Budapešti. Byl prvorepublikovém špionem Československé
republiky, a tak si do pasu vepsal identity podle vlastního přání a momentální
potřeby. Pomohl spoustě německých antifašistů a těch, co opouštěli Německo z rasových
důvodů. Tatínkovi bráškové si se svými jmény také užili. Česky se učili v
zahraničních armádách, za bojů s fašisty na frontách 2. světové války.
Na nic se nevymlouvám, ale právě české
pohraničí Sudety, mělo svá osobitá jména. Pro všechny své rodáky převážně
německých příjmení mělo vedle sebe odpovídající jména. To se s odsunem Němců z
této oblasti úplně změnilo. Vedle běžných českých příjmení nových osídlenců
Sudet tu máme ryze česká jména, sem tam Slovenská, ale taková, jako moje, ne.
Egon je hezké jméno, přesto celá má
mischpoche bez výjimky mi říkala Jirko. Všichni respektovali původní přání
babičky z tatínkovy strany, vážnost kulatého razítka na úředním dokumentu a
nikdy nezpochybnili rodný list, dokument, který stál u zrodu mého občanského
průkazu. Byl to šok. Nechtěl jsem být úředně a vedle toho hovorově pokaždé
někým jiným. Někteří měli za to, že jsme dva, že něco skrývám. Trochu jsem se
styděl. Noví přátelé, učitelé, úřady mě oslovovali podle občanky se zvednutým
obočím, s otázkou v hlase. Jako by mě mořský příboj hodil vší silou na
nehostinný břeh. Jsi Egon nebo Jiří? Bylo mi všelijak.
Mé nové jméno není v českém
kalendáři. Někteří se ptali, zda nejde o žert, ve spojení s příjmením o
provokaci. A tak jsem tomu všemu šel vstříc. Abych zmenšil počet nových
dokumentů s tím v podstatě nechtěným jménem, raději jsem neodmaturoval, neudělal
si řidičák, neměnil po celý život zaměstnání. Dá se žít i s minimem dokumentů,
na kterých jste jmenovitě uváděni.
Problém byl, že jsem tu byl náhle i
v druhém vydání. Nic nového. Inspirace, jiné životy, to vše patřilo k novým
zítřkům většiny obyvatel, co osídlili po válce Sudety, Němci opuštěné české pohraničí.
Čas hojí čerstvé rány, člověk si zvykne žít bez ruky. Kalendář nás takto
postižené dosud nebere na vědomí, ale jsme tu mezi vámi. Děti reemigrantů, děti
exulantů, těm, co kooptovali pro život v této krásné zemi. Proto občas
zapomínám, že někdo jiný má svátek. Je prostě v kalendáři, kterým já nelistuji.
Ti, co mě znají, odpustili už dávno, noví se mlčky diví a sami sebe se ptají,
zda se s tím dá žít. Těm rád odpovím: To víte, že ano. Být tu se dvěma
jmény je inspirující a nikdy vás nechytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat