U nás doma se praní ve velkém hrnci
praktikovalo jednou za týden v prádelně na zahradě. Tady se pralo velké prádlo
a voda byla pořádně horká. Koupalo se - všichni v sedací pozinkované vaně. A
protože jsme se často stěhovali, bylo to i o lázeňském kotli, smaltované vaně
po Němcích s velkými měděnými kohouty. Věřte osmiletému klukovi, že si to
správně zapamatoval.
Koupání a praní byl pokaždé rituál. Vodu
jsem měl od malička rád. Nebylo jí nikdy moc, někde byla i sprcha, prádelna
propojená s koupelnou v jednu místnost plnou vodních par, pachů všeho možného,
co do koupelny patřilo. Jak říkám, jednou týdně, ale z gruntu, celého
člověka.
Já se moc těšil, žel maminka už tak
veselá nebyla. Často jsem pak slyšel, jak říká tatínkovi: „Dneska ne, měla jsem
toho moc. Velké prádlo, kluka umýt je taky pěkná dřina.“ Tak nevím, co ji tak
moc zdrblo, že se s tím musela svěřovat tatínkovi večer v posteli před spaním.
Byla prostě jiná doba. Ženský byly udřený a měly v mokré páře problémy
s vlasy, s trvalou. Vlasy jim po celodenní práci v prádelně a s
koupáním zvlhly, splihly a peníze za trvalou byly fuč. Nakonec si ji
dělaly samy. Doma se v té době všude
povalovaly natáčky, různé pytle na sušení mokré hlavy.
Ještě, že bylo koupání i jiné, přírodní.
U nás na vesnici jsme se koupali na koupališti ve vodě studené, jak čert, v
rybníčcích všude kolem, v řece Nise, v meandrech za machnínským vlakovým
nádražím. Tam všude byla ve vodě všelikerá vodní havěť. O to to bylo víc
vzrušující, jít se koupat, kde vedle tebe plavala užovka, o nohu se ti otřelo
něco, o čem jsi raději nechtěl vědět co to je. Nás kluky, a byly mezi námi i
holky, nic nemohlo rozházet. Do vody s námi šli i psi, když na nás přišlo
čůrání nikoho ani nenapadlo vylezl z vody ven. Chodilo se koupat i v noci,
když v srpnu padaly z nebe na zem Perseidy, když se ztichlou vesnici ozývaly
otevřenými okny ale i z chlívků zvuky, které nás bavily.
Voda se stala naším živlem, mnozí to
zkusili i na Baltu v moři. Koupání tam je něčím jiným, než to šplouchání
na Chrastavském Oku, na koupališti, v bazénu na zahradě, lepší to bylo v
Bulharsku nebo v Rumunsku u Černého moře, úplně jiné v Chorvatsku. Jiné
moře? Tehdy ještě ne. A pak tu bylo naše Máchovo jezero, přehrady na Vltavě,
vodní nádrže na Slovensku, přehrady, Balaton v Maďarsku. Tam všude jsme
šlapali do písku, po kamenech. Povinné bylo naučit se plavat v rámci školního
výcviku. V Jizerkách vyrostly díky předchozím generacím nejen úžasné rozhledny
ale i kaskáda přehrad, které jsme mohli tehdy i přeplavat. A tak jsem i já
přeplaval Souš, Darré postaru, a byl jsem na sebe pyšný, co všechno umím.
Vodě blíž a mnoho vodních kilometrů přeji
všem, milí následníci. Čochtanů už dnes není, ať žijí ti, co se pravidelně myjí
ve vanách, pod sprchou, na koupališti.
Žádné komentáře:
Okomentovat