Dnes zaplatíte za med kolem 150
korun. Za mého mládí se za něj platilo okolo pětadvaceti. Žili jsme na vesnici,
kde těch včelařů bylo víc. Točit klikou medometu umím taky. Ve včelíně pana Reichla
jsem byl mnohokrát i bez něj. Jeho syn Ruda byl můj spolužák a starý dobrý
kamarád i mimo školní lavice. Měl jsem to k němu přes ulici a měli jsme
naprosto stejné zájmy a lumpárny, které dospěly k trestání a často i k fyzickému
násilí. Z Rudy se stal lesní inženýr, ze mě profesionální mládežník.
Z titulu své funkce předsedy
okresního výboru socialistického svazu mládeže, jsem mnoho odpolední hodin
trávil na předsednictvu Národní fronty, která zastřešovala organizace
naplňující volný čas lidí. Mezi nimi byli i včelaři, kteří každého půl roku předkládali
zprávy o tom, jak se daří v kraji včeličkám, co je ničí, co jim svědčí a co k
tomu potřebují. Žádná politika, čistý med. A bylo to smutné naslouchání. Celá
ta 70. a 80. léta 20. století to byl jeden boj s morem včeliček, boj nikdy
nekončící. Přesto se ti naši organizovaní včelaři nevzdávali a zarputile svá
včelstva bránili proti nákaze. Viděl jsem pana Reichla, jak chodí ke včeličkám
vysokým sněhem, jak je přikrmuje, čím vším je chrání, aby nemusely do ohně.
Slyším je jako dnes, jak pokaždé
svou zprávu začínají slovy: „Soudruhu vedoucí tajemníku, je to zlé. Naši
členové už nemají nikoho mezi sebou, kdo by byl imunní. Včelstva na Liberecku
už neexistují…“ A přesto se vždy našel někdo, kdo pokračoval. Koupil nová
včelstva, cukr a začal znova. Úly přeci nemohly osiřet. To by bylo proti
profesionální cti každého z nich. Dělali vše možné i nemožné. Seděli jsme kolem
toho dlouhého stolu Národní fronty a zástupci ostatních organizací jen koukali,
co je to za silné, povětšinou starší pány, co se umí bránit nepřízní osudu a
jdou do toho znovu, byť se jim nedostalo víc, než morální podpory od ostatních.
Neumím si ani představit jarní přírodu,
rozkvetlé stromy, keře, květiny bez všudypřítomného bzukotu včel přelétajících
z květu na květ. Patří to k jaru jako loď na Máchovo jezero, jako vlak na
nástupiště libereckého nádraží číslo 5, odkud vždy odjížděl přes Hrádek do
Žitavy a Varnsdorfu.
Včely tu musí být a tak tomu bylo i
v nejhorších letech. Já chodil rád nad Machnín do bedřichovského lesa. Ten
zjara hučel jako včelín v předjaří. Však taky med od včel ze včelínů na
kraji lesa byl vždy ten nejlepší. A ta barva! Med měl odjakživa barvu jantaru a
vydržel dlouho do doby, než zcukernatěl a nepěkně zhoustl. Ale to už byl
většinou med nový, letošní, nádherné barvy a vůně všeho, co kvetlo, co dělalo med
medovým, dobrým, moc dobrým. A bylo u sousedů jako při zabijačce. Když se
vytáčel, každý si přišel pro nový voňavě slaďoučký…
Když jsme pak v předsednictvu
Národní fronty brali na vědomí předkládanou zprávu o stavu včelstev našem
okrese a přijímali usnesení, jak postupovat v úsilí zabránění dalšímu šíření
včelího moru, mysleli jsme i na to, jak málo můžeme pomoci pilným včelařům v
jejich úsilí naučit se žít i v takovém prostředí, kde jim sotva pomůže jen naše
usnesení. Taková byla doba. Dnes bude sotva lepší, ale lidé i včelky v tom
už umí chodit. Přežijí.
Žádné komentáře:
Okomentovat