Znám lidi, co hodinek mají doma plné šuple,
a přitom on hodinky nesbírá. To se jen tak sešlo a vyhodit je? Proč? Chleba to
nežere. Většinová odpověď. Pokud se nerozvedl, nikdo nic neodnesl, hodiny se v
šupleti hromadí.
Pamatuji dobu, kdy na trhu nebyly. Bylo už
pár let po válce a ústřižky, takové ty proužky papíru, co vás v obchodě
opravňovaly třeba k nákupu i hodinek, byly k ničemu. Hodinky prostě nebyly.
Bylo mi asi tak 8, právě o první spartakiádě. Mě ke cvičení na Strahově
nevybrali. Brečel jsem, a aby to nebolelo, slíbila mi maminka hodinky. Zrovna
ty, co v krámech nebyly. To jste ovšem neznali moji máti. Ale co povídám! Ony
byly všechny stejné bojovnice, co za nás bojovaly velké i malé bitvy.
Lístky brzy zrušili a čekalo se, co na to
česká firma Prim. Maminka nechtěla čekat. Do naší pohraniční obce se v té době
z odsunu vrátila asi omylem vystěhovaná Němka. Ta si z NDR přivezla jako slušný
provozní kapitál mechanické (jaké jiné) hodinky značky Ruhla a prodávala je
doma známým a známým známých. Jedny za ty tři stovky mi byly zakoupeny.
Levné nebyly. Tatínek, soustružník
Chrastavského Totextu, vydělával 1250 korun měsíčně. Maminka nepracovala, tudíž
do společné pokladny přispívala jen svou péči o mě a tatínka. Nikdy jsme si okolnímu
světu ani slovem nestěžovali. Neměli jsme na co. Maminka nebyla nejlepší
kuchařka, ale nám chutnalo.
Zpět k těm hodinkám, dárku nad dárky
kompenzující skutečnost, že sem oplakal spartakiádní Strahov, který nebyl pro mne
metou, kde jsem nemohl světu ukázat, jak to umím s krychlí při cvičení mladšího
žactva.
Psal se rok 1955 a já dostal své první
hodinky, co pamatuji byl jsem první dítě v naší třídě, blahem bez sebe. Když
jsem je zhruba za rok rozmlátil na součástky při karambolu na kole, hořce jsem
zaplakal. Žádná další Němka se z odsunu už nevrátila. Byly důležitější věci, co
naši chtěli koupit. Rozhodovalo se, zda koupit první českou televizi Tesla. Ne
firmu, jen jeden přijímač, první v obci.
Hodinek pomalu přibývalo. Schoval jsem si
i ty rozmlácené. Dnes, když se šupletem probírám, jako bych si prohlížel staré
fotky naší rodiny. Tyhle nosil tatínek, tyhle jsem našel v lese na Bedřichovce,
tyhle dostala maminka, když jí bylo 35 let. Hodinky mých žen, které mi je po
rozchodu vracely.
Hodinek je plné šuple. Sousoší vzpomínek,
díra po suku ve dveřích kabinek městské plovárny. Řeknou na své původní
majitele spoustu indiskrétních tajemství. Kdo kolik a co investoval do parády,
do měřiče času, kdy hodinky byly tehdy jako dnes šperkem, ale i nedílnou
součástí vkusu. Prozradily, co dělal majitel.
Mé zlaté hodinky, ano jsou jedny takové,
při srovnání s těmi dnešními na baterky z Číny, jste zaručenou hodnotou,
milou vzpomínkou na dobu, která měřila čas mechanikou, čudlík mezi palcem a
ukazováčkem, pohybem zcela mechanickým, natahováním.
Žádné komentáře:
Okomentovat