Patřím
ke generaci konce první poloviny dvacátého století. Generace,
která v dětství neznala televizi, počítače, mobilní
telefony, lyžování v Alpách a koupání ve Středozemním
moři. Tím je řečeno hodně.
Je
malý zázrak, že řada z nás dosud žije, čte a píše
dopisy, něco sbírá a stále s něčím otravuje. Sbírá i tak,
že z předmětů sestavuje kolekce. Rusové to vše překládali
jedním výstižným slovem - kolekcioněr. V jedné historické
době spojili sběratele mincí a známek v jedno. Za posledního
Mikuláše, ruského cara při nedostatku stříbrných mincí
vytiskli ze silnějšího papíru známku, na jejímž rubu byl text
o možném použití jako drobné mince… Nápad to nebyl úplně
dobrý. Papír je papír a kovovou minci papírem nenahradíš.
Po
měně v roce 1953 jsem měl takovou malou peněženku, kam se
vešla jen nová krásná papírová tříkoruna. Jedna, nebo i tři.
Bylo mi šest let a mít s sebou ve škole peněženku, to bylo
panečku něco! Však mi jedna ze spolužaček záhy zcizila, peněz
se zmocnila a peněženku hodila z mostu do Nisy. Jenomže
netušila, že krádež je něco, co nemám rád.
Ředitel
školy podrobil spolužáky výslechu, téměř jako by šlo o
svévolné opuštění republiky. Kamarádi se vraceli z ředitelny
a červenými dlaněmi, rudýma ušima a límci vytaženými vysoko
nad temeno hlavy. Ač neměli co říct, soudruh ředitel, toho roku
nový – na umístěnku z Prahy - si dal záležet. Druhá
spolužačka se přiznala ve dveřích ředitelny hned potom, co se
ta první při dotazování počůrala. Ředitel ji seřezal rákoskou
a poslal pro maminku, která prodávala v trafice kousek od
školy. Ta milou spolužačku zfackovala mezi námi přihlížejícími
a šklebícími, radostně se pošťuchujícími, jako dav
přihlížející popravám a lámání kolem o pár set let dřív
na náměstí „De Greve“ v daleké Paříži.
Jó
popravy, mučení a fyzické tresty. To si to lid obecný, včetně
nás děcek, uměl užít… Potom se celá škola vydala hledat a
lovit pod most mou peněženku. Vylovena byla delikventkou a předána
mi byla se slovy: „Já tě jednou uškrtím,“ doprovázeno
úsměvem děvy, co jí ještě nenarostly druhé zuby.
Jak
by se taková kauza asi řešila dnes? Jistojistě za pozornosti
spousty vysokoškolsky vzdělaných psychologů, TV Novy, Barrandova,
Primy, ČT-24. Mám pocit, že by se zajímal i Brusel, norské Oslo,
islamisti, péče o dítě, Klokánek, Jehovisti. Peněženku by
v rozbouřených vlnách pod mostem nikdo nehledal na facebooku
by mi vyhrožovaly ukřivděné Jihočeské matky…
Je
zřetelně vidět, jak hluboko za ta léta klesla hodnota české
koruny a pocit odpovědnosti za svěřené úkoly. I počty dětí v
machnínské škole od té doby klesly ze 150 na počet prstů ruky a
nohy. Ono se řekne drobné tři koruny, ale ve skutečnosti vysypete
na stůl dějiny jedné epochy, jedné ne tak vzdálené doby, kdy i
drobné mince, něco znamenaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat