Na
zimě mého mládí bylo krásné to, že po ní pokaždé přišlo
jaro. Na vesnici, zrovna tak jako ve městě, nestály žádné
paneláky, tudíž krajinu nerušily trubky dálkového teplovodu.
Všude se topilo poctivě uhlím a dřevem. A to se muselo složit
okénkem úzkým hrdlem do sklepa,a pak donést ke kotli ústředního
topení, nebo po schodech vzhůru do pater k jednotlivým
kamnům. Tam už muselo být přichystáno k zatopení. Popel od
předešlého topení vybraný, papír a dřevo na zátop připravené.
Papír - nejlépe noviny. Žádný luxusní křídový, ten snad ani
nehořel a konečně, dřevo naštípané na třísky…
Proč
to popisuji až tak do podrobna? Proto, že topení a praní bylo pro
mé současníky v jejich mládí dost podstatnou činností,
která se až mnohem později změnila otočením kolečka radiátoru
na něco, co úžasně šetří čas, jako automatické pračky.
To se to potom sportuje, jezdí na lyžích, sáňkuje a jezdí na
kole!
Nevědí,
co to bylo za práci topit - udržovat teplo, prát na valše,
vyvařovat, namáčet, ždímat v ruce. To je a bude stejné
tak, jako že si současné děti mohou dík televizní reklamě
myslet, že mléko dává fialová kráva…
Pro
nás, co toho pamatujeme víc, byla zima i zimou v oblečení.
Toho bylo po druhé světové válce málo. I boty byly často
nekvalitní a mně, jako desetiletému, v nich omrzly prsty na nohou.
Tehdy vítězila u spotřebitelů syntetika. Sice nekousala, ale
nehřála…
Zima
byla pro nás o lyžích čistě dřevěných vepředu se špičkou,
vázáním z řemínků, brusle byly na kličku, málo kdo měl
tzv. kanady. Sáně byly tak, jako lyže, samosebou z půdy po
Němcích. Oblečení na lyže to samé, v čem jsem jezdil na
jaře na kole: mámou pletená šála, čepice, rukavice a
podkolenky, co dům dal. Na zádech batoh s jídlem, co mi doma
zabalili.
Zima
taky byla lepší pro měšťáky, než pro kluky z vesnice.
Nikdo z nich neobcházel s klackem kolem domu, aby shodil ze střechy
sníh, otloukl rampouchy a jednou týdně na vozíku odvážel popel
někam za vesnici do strže. V zimě se moc nevětralo. S mokrým
prádlem se chodilo na půdu, a když se šlo pro uhlí -... Ve
sklepích se dařilo před zimou potkanům. Co já pamatuji, tak jsem
se těch potvor opravdu bál. Než jsem se dostal k uhlí dělal
jsem ohlušující rámus, aby se ti potvoráci někam zdekovali.
Mohu doporučit. Rámus nesnášejí a zhnuseni prchají.
Naše
domky po Němcích – konfiskáty deset let po válce už
potřebovaly opravit, ale rodiče váhali. S novým krajem se
ještě nezžili a pořád se báli, zda se Němci později nevrátí
a co pak? Co bude s nimi? Takže čert vem nové fasády!
Jak
krásné jsou dnešní čisté, odvětrané sklepy starých domů ve
městech i na vesnicích. Lidé už vědí, že se Němci nevrátí a
tak zvelebují své domovy a ani zima už neznamená, že děti budou
muset tak, jako my, dělat i to, co nechtějí. Určitě raději
surfují na počítačích, nebo sjíždí horské hřebeny celé
Evropy, odpočívají na písčitých plážích teplých moří. To
je určitě zábavnější, než připravovat na druhý den topení.
To mě jen tak napadlo...
Žádné komentáře:
Okomentovat