Vy mladí už nevíte, co to bylo po roce 1960, kdy zanikl Severočeský – liberecký kraj a vznikl útvar pro nás nový – spádový ústecký kraj. Dvě hodiny autem skrze města, městečka a vesnice, nekonečné kilometry tam a zpět. A to mi maminka ještě po staru připomínala, vem si na sebe něco lepšího, to je, jako bys jel do Prahy. A tak jsme jezdili s každou blbostí na porady, na kobereček, na vlastní hodnocení. Ústí nad Labem bylo pro nás stále důležitější, dokonce víc, než si má maminka vůbec uvědomovala, ale jezdit tam pokaždé v čisté košili mi připadalo padlé na hlavu.
Každá návštěva
nového krajského města znamenala pokaždé ztracený celý den a
znechucení nad tím, jak nám nadřízení dávali znát, že
Ústí nad Labem je krajským městem a Liberec jen městem okresním
provinčním. Je to za námi. Máte to ale štěstí, vy dnešní
uličníci, co jste přišli už po nás do hotového. Hejtman sídlí
opět doma v Liberci, odevšad to máme kousek, silnice jsou
bezpečnější, širší, vyhýbají se vesnicím i městečkům.
Auta mají airbagy. My měli plechy z desetin milimetrů a vatu
do uší. A když gubernátor navštívil Liberec chtěl k tomu
bonus. Zhlédnout vzorkovnu Skloexportu, Bytexu, oběd na Ještědu,
navštívit nějakou tu lékařskou kapacitu. Nám domorodcům
přestal vozit drobné pozornosti, malá zrcátka a jabloneckou
bižuterii, poté když jsme mu vysvětlili, že se tu vyrábějí…
Aby mne pochválil, protože nikdo jiný nebyl zrovna
k mání, oznámil mi, že jsem za dobrou práci vybrán na
zájezd do Murmanska, ruského přístavu, který, ač za polárním
kruhem, nikdy nezamrzá. Letí se do Moskvy a potom se z ní
jede týden spacími vagóny – vlakem tam, až na konec
civilizovaného světa tam, kde moře nikdy nezamrzá, blízko
severního pólu… Za co, pomyslel jsem si v první chvíli a
hned jsem si odpověděl, že za dobrotu. Naposledy, když tu šéf
byl, nedojel by domů do Ústí, kdyby se na jeho bolavá záda
nepodíval a nevyléčil je můj dobrý známý MUDr. Franta Pohan. A
to měl být vděk??
No budiž, poskytl jsem šéfovi písemně stanovisko
MUDr. Pohana, že mám záda v rozkladu, a že sedět ve vlaku týden
tam a týden zpátky nepřipadá v úvahu. Obratem mě šéf
z Ústí informoval, že ví, že MUDr. Pohan je kreativní a
vyhoví mým přáním, a že tedy jeho doporučení neakceptuje. Tak
jsem si pomyslel, že znám i jiné dobré liberecké kapacity, které
zainteresuji. Ať se šéf z Ústí urazí nebo ne, nepojedu.
Obvoďák byl můj spolužák a doporučení jíst dietní stravu mi
vydal, šašliky z kozího masa mi zakázal, stravu ve vlaku
nedoporučil a v latině se rozepsal, co vše by mi hrozilo, kdybych
požil...
Tenhle papír zabral. Způsobil, že ze strachu o mě a
mé pozornosti, které by ztratila, rozhodla se jet šéfova
sekretářka, které to původně zakázal manžel. Zákaz padl, jel
šéf i ona. Hlas tamtamů oznámil tuto radostnou zprávu ve všech
okresech. Zavládla v nich radost a snaha vybavit šéfa na
cestu suvenýry, jen aby si to ještě nerozmyslil. To nejhezčí ze
skla šlo z Jablonce, z Hrádku nad Nisou šly prezervativy
s tím, ať si to tam, v polárním kraji, všichni všechno
dosyta užijí. Lůžka jsou v těchto vlacích pohodlná, ale
týden tam a týden sem jednoho naučí mnohému.
A tak vám, moji drazí nástupci v rolích
úspěšných vedoucích, co nemusíte jezdit na porady do Ústí nad
Labem přeji, aby se to už nikdy neopakovalo. Abyste nemuseli do
Murmanska za polární kruh, neboť
tam je zima až praští a všelikeré svody na cestě se vás
mohou zmocnit, aniž byste to plánovali.
Přeji vám jen takové služební cesty, co přinášejí
do vašich myslí pohodu a mír. Služební cesty by měly rozšířit
vaše magisterské vzdělání, obohatit obzory, diety a zeměpisná
poznání, s nimiž byste měli doma seznámit své děti a partnery.
Sluší se to. A pozornost, jako květiny nebo lahvinka nikoho
neurazí.
Žádné komentáře:
Okomentovat