Slepice
měly vadu - holé vypelichané zadky. Peří jim tam prostě
nedrželo. Králíkům, jak to tak bývá, když se šetří na
vakcínách, se moc nedařilo. To samé se dá říct o včelách.
Kočky raději chodily k sousedům, pes dobře neslyšel. Zato
holubi byli poštovní a domácí jedničkou. Měli své jisté, jak
říkala jeho žena. Bral si ji za ženu snad šestnáctiletou.
Pro
reemigranty navrátivší se do republiky z východu byl
ukázkovým příkladem toho,
kdo je v rodině pán a živitel. Do práce mimo dům chodit
nemusela, doma jí bylo víc než dost. V rodině to chodilo takto:
on, potom dlouho nic, pak zvířectvo, staří rodiče, děti, ona.
Už dávno ne trojčlenka, jaképak školy. Pole, louky, dřevo na
zimu, uhlí, uvařit, vyprat, vyžehlit, postarat se o toho, kdo
marodil.
Na
dvorku v noci vládl pes. Kdo šel k plotu a netušil, co bude
následovat, mohl si s klidem pustit do kalhot. Pes si počkal,
nadešel a skočil na plot. Neštěkal, nebo jen trošku, spíš
vrčel a slintal. Pod lampou veřejného osvětlení, co zkresluje
barvy se kolemjdoucí lekl a dělilo ho málo od toho, aby
zkolaboval. Kdo „blba“ čekal, kopl do plotu a řekl: „Fuj! Ty
jsi mě zas vyděsil!“ Druhý den, když potkal majitele psa,
omezil se na konstatování: „Já ti toho „blba“ jednou
zabiju. Zas mě vyděsil, div jsem se…“.
Pán
ho neměl rád. Bál se ho, bál se ho i utratit. Bál se o své
holuby, kteří mu dělali čest. Vraceli se na dvorek a smáli se
psovi zavřenému přes den v kotci, jako v žaláři. Pes
tomu rozuměl, stárnul, ale jeho sen byl ty mrchy zakousnout a
nechat jen tak ležet, aby se na ně mohl dívat a pána dovést
k šílenství.
Byli
to poštovní holubi, co létali hodiny a hodiny nad Evropou, Českem
a mohli si tedy vybrat. Kupodivu se k pánovi vraceli. Bylo to
snad tou malou hlavičkou, ještě menším mozkem a v něm bylo
pomálu závitů. Žrádlo a sex jim mezi stěnami holubníku bohatě
stačily. Paní je ráda neměla. Vinila je z toho, že slepicím
padají vzadu brka, včelám a králíkům, že se nedaří. Pán
doma moc nemluvil. Proč taky. Pokud něco řekl, nebylo proč vést
diskuzi. Jen kočky to na rozdíl od ní a dětí chápaly. S nimi
se taky nikdo nemazlil.
Děti.
Děti se dobře učily. Prarodiče brzy umřeli. Louky na seno byly
vděčné, dobře přístupné a tráva tam schla snad úplně sama.
A brambory? Nebude věřit, ale to, co se říká o hloupém
sedlákovi a bramborách je v zásadě krutá pravda… Brambory měl
špicové na salát, do polívky, na bramboráky. Párkrát měli i
prase. Žralo šlupky z brambor a zbytky. Řezník Brauner jej
zabíjel a já to viděl. Říká se, když něco klape, pak je to
symfonie. Tak tohle byla. Já tam byl a slyšel na dvorku, když na
řetězech tahali napůl rozseknuté prase. Hrozně to vrzalo…
Potom
se vše nějak zvrtlo. Umřela mu dcera, moje žena, pes pošel,
kočky přejela auta, staří odešli k pánubohu. Druhá dcera
se vdala. On zemřel na rakovinu, holubi někam odlétli a babička
už nebyla ona. Začala víc mluvit, líp se oblékala, dvorek
osiřel. Našly se jiné kočky. Přišly, pobyly, postupně je
přejela za plotem auta.
Zvenku
nic nepoznáš. Dům, dvorek, plot, lidi, co v něm bydlí. Svět
kluše dál. Nic se nemění. Lidé jsou jako mravenci. Syn Milan
vyměnil okna, zateplil dům….
Žádné komentáře:
Okomentovat