Přejdeme-li ulici, pak obvykle
stojíme, pro toho kdo bydlí v domě, za dveřmi. Jó, o dveřích a o lidech,
co vešli dveřmi dovnitř, bych mohl psát romány. Dveře a zápraží, mezi veřejemi.
V otevřených dveří stojí panímáma a sype, rozhazuje zrní drůbeži. Obraz,
jak od Mánesa, sluncem prozářený a pozlacený obilnými klasy,… Pohoda, krajíc
chleba namazaný máslem, kameninový hrnek, po samý okraj plný ještě teplého
kravského mléka…
Dveře, co visí na jednom,
z posledních ohnutých železných pantů. Ten obraz o dvě století dřív nikdo
nenamaloval. Za dveřmi v chodbě dým, před domem na kamenném dvoře, leží
bezduché tělo hospodáře. Pohled mrtvého naposledy spočinul na dveřích… Za nimi
v sednici hledají vojáci hraběte Gallase schované peníze a párají peřiny…
Uběhlo jen pár století. Dveře jsou na
svém místě. Selka už dala slepicím, psovi, kočkám, holubům v povětří.
Zavřete dveře. Zaklaply tiše a klika, už nějakou dobu barokní, svým těžkým
širokým kováním je šperkem, co je zdobí, je vskutku kusem, co se kováři povedl,
kusem kovu kumštovním. Závěsy rovněž. Krásné kovářské dílo, dveře zapuštěné do
kamene trny z hrubého železa. Dveře samotné jsou jak paluba zaoceánské lodi,
dřevo, jako z trámů starého kostela opracované truhlářem beze škol, ale se
zručností a fortelem, co ví, co je krásné a účelné. S písničkou o dřevě
tajně vloženou mezi krásně poskládané fošny přetvořené ve dveře domku, stavení,
poplužního dvora. Jsou vskutku písní o dřevě, o tajném přání být tu s námi
do konce světa, mostem, co překlene čas.
Být dveřmi do komnat, dveřmi se
srdíčkem v budce, kam spěchá snad každý, pán i pasáček ovcí. Dveřmi do
sklepa, i těmi co vedou na půdu, ke kravám, kozám, drůbeži. Dveřmi, či jenom
vrátky, širokou bránou do dvora, k poplužnímu dvoru, do krechtu s brambory,
do ledárny, kde led neroztaje po celou dlouhou dobu požehnaného příštího léta.
Být dveřmi do kosmu.
Stojím u dveří a očima se těším
pohledem na ten kumšt ze dřeva a kovu, na dveře, co pamatují matku císaře
Josefa a jeho inspekce v našich krajinách. Dnes vám desítky firem
nakreslí, jak mají vypadat moderní venkovní dveře domu. Dveře s klikou i
bez kliky, z plastu, s okýnky i bez oken… Stojím a říkám si, že jsou
bezesporu hezké, ale schází jim to povídání kolem. Legenda. Starý příběh, který
by dveřím dodal šmrnc a vůni starého dřeva, chlad studeného kovu, certifikát
jakosti i krásy a půvabu mladé selky, co hází zrní drůbeži a sedláka, který
umírá na kamenném dvorku, když hájil dveře svého domu.
Dívám se na dveře, a než stisknu
kliku, promítám si v hlavě film o dřevu a železu, o dveřích, o lidech, co
brali za kliku. Byla to spousta lidí, tisíce osudů, snů a přání. Dveře jsou jak
dceřin památníček. Plné krásných básniček a veršovánek s obrázky
kreslenými neumělou rukou. I to mohou být staré, vchodové dveře, které se už
rozpadají. Dveře umírají tiše…
Žádné komentáře:
Okomentovat