Kdy jsem se poprvé viděl
v zrcadle, už si nepamatuji. Musel to být šok. Do té doby jsem byl pořád
tím malým klukem, kterému ostatní jinak neřekli, než: „To je hezký chlapeček!“
Potom to přišlo. Zrcadlo mi vyjevilo kdo chodí v mých kalhotách, kdo si
obléká mé šaty. Byl to kulturní šok, ráno umývat tvář kluka, co se mi nelíbila
a při tom se poslouchat, jak říkám: musíš k holiči, máš lupy, špinavý krk,
nohy... Každodenní tělesná údržba v době, kdy k umyvadlu a
k zrcadlu musíte nejprve vylézt na stoličku a vodu na mytí vám namíchá
dospělý. Bylo to ponižující a vedlo ke ztrátě sebevědomí v útlém věku.
Slyším to i přes bariéru let, co mě
od dětství dělí. Stojím na štokrleti a zápasím. Mýdlo, kartáček na zuby, zubní
pasta, ručník, hřebem a proti mně koupelnové zrcadlo. Je mi pět a šklebím se
v něm, nebývale rozježený zjev, naštvaný na celý svět.
Je mi k pláči. „Pospěš si, nejsi tu sám!“, slyším z každé strany. Je
ráno a všichni se chovají, jako by se právě probudili. Kluk ze zrcadla se na mě
kření, pěna ze zubní pasty mu dělá fousy a vlasy se podobají hnízdu, kde bydlí
špačci. Nechci být dospělý… Ruda od sousedů si může nos utírat do rukávů, ale
já musím nosit kapesník. Nechci být dospělý. Hlasitě zdravím sousedy, aby mi
rozuměli, ale oni se většinou ani nesnaží odpovědět mi.
Nejhorší je čištění uší. Taky u
zrcadla, abych se prý strefil. Kolikrát jsem na kluka v zrcadle vyplázl
jazyk, strčil si palce do nosu, vykulil oči. Nic to nebylo platné. Byl tam
pořád. Táta mě jednou přistihl a řekl mi, že zrcadlo je takový fotografický
ateliér, čemuž jsem samo sebou porozuměl, až když mi došlo, že se tam dělají na
počkání fotky. Momentky. Bez přípravy, takové ty opravdové, nepřikrášlené.
A zrcadlo? Pomalu se stávalo součástí
mé garderoby. Zvykl jsem si, že tu je a pořád šmíruje. Přišla další léta a mé
zrcadlo zaujalo celé tělo. Dá se říci, celé svalstvo. Na pažích, hýždích, na
prsou, stehnech i zádové. To už jsem věděl, že krásné tělo, dívčí ideál je
vzdálený sen, co naplní jen ten, kdo pro to něco udělá. Zůstalo u malého
zrcátka s hřebenem v zadní kapse kalhot. To už jsem věděl, že tahle
malá zrcátka mají značnou směnou hodnotu v tropických krajích, v teplých
mořích v rukou obdarovaných malých i velkých černoušků.
Namočit vlasy a hřebenem, za pomoci
kapesního zrcátka, učesat nad čelem neposlušné vlasy. Co všechno za ta léta na
mě zrcadlo ví, co jepičích příběhů jsme řešili. Dnes k němu chodí starý
pán a už nevidí nic z toho, co by si přál. Se zrcadlem po sobě pokukujeme
a vedeme sem tam řeči nezávazné a plytké. Oba už špatně vidíme, zrcadlo i já.
Zrcadlo slepne, pán chřadne.
Přesto, že zestárlo, je zrcadlo tady
stále. S tou svou sloní pamětí nemůže, než konstatovat, že se na světě nic
nemění. Zrcadlo, buď pozdraveno a odpusť mi, že jsem tě nutil lhát, že jsem to
já, kdo je na světě nejkrásnější. Bylo mi šestnáct a měl jsme zaplacené taneční
kurzy…
Žádné komentáře:
Okomentovat