Byla vždy vlastně jen dvě moře, o kterých byla řeč. Baltské a Černé. Pro nás z východu dosažitelné s Čedokem nebo na pozvání až někdy 15 let po válce. Psal se rok 1960, rok Afriky. Doba významná i tím, že koloniální velmoci přišly o své africké kolonie. My z východu naopak získali přístup ke dvou mořím, k Baltu a k Černému… My získali, kapitalisti z Wall Streetu ztratili. Tak nějak nám to vyprávěl zvuk rozpálených kamen té kruté zimy a my naslouchali přikrytí až po bradu.
Děti nebylo možno odtrhnout od hradů z písku a
mořských travin. Moře bylo úchvatné divadlo plné změn. Podobně
o něm mluvil můj otec na schůzích ROH, když se jej na
zážitky od moře zeptali ostatní odboráři, co mu to potěšení
schválili a cestu příslušnými razítky umožnili. My děti jsme
byly na soupisových listinách seřazeny podle věku.
Nejsevernější mys – Cap Arkona. Celý z bílé
křídy, vysoké vlny, křičící rackové, na horizontu
východoněmecké zámořské lodě mířící do švédských
přístavů… Já stál dole u moře a vdechoval z plných plic
vůně moře, inhaloval mořskou sůl všemi póry. Celý svět
kolem, tu jedinečnou atmosféru mrazivého Baltu. Do vody se nikomu
nechtělo. Byla studená jako led, ostrá jako Samurajův meč a
páchla po uhynulých rybách a po všudypřítomných zelených
chaluhách.
„Jó, moře,“ povzdychl si hrdina Nerudova fejetonu
a vzpomínal na něco, co nám opravdu schází. Máme jinak všechno,
kopce, řeky, stráně, lesy, rybníky. Pracovité včely, včelí
parazity, vietnamské obchodníky, české a rómské pracovníky. Co
je to ale proti slané vodě, proti mořím, mušlím, zkamenělinám.
Moře je vlastně ta největší veličina slané vody, co nikdy tam
na severu Ruska nezamrzá…
Tak nevím. Žárlím na ty, co skotačí u moře, a
ptám se, kdy k nim dorazí vlna tsunami, rub a líc všech taškařic.
Jednou jsi dole, podruhé nahoře... Slané jsou ty vyplakané slzy,
slaná voda se nedá pít. Moře pro nás bylo droga. Baltské a
Černé, to bylo ale málo vody. Každý chtěl Atlantik, oceán,
ostrovy plné kopry, banánů tam, kde žil Sandokan...
Naše mládí, to byl sen spatřit Caracas, Pireo, Nový
Zéland, návštěvě Stolovou horu, Amazonku, Panamský kanál...
Doma pořád jen ta samá Nisa, něco vody ve Smědé. Jeřice v
Chrastavě to byl potok sotva s vodou na dně. K tomu v Německu FKK,
nudismus na písku, který zebe.
Byť kolem byla slaná voda, bylo to pořád málo.
Chtěli jsme moře Gauguinovo – Tahitis děvčaty od pasu nahoru
nahými. Chtěli jsme k němu letět půl dne letadlem a pít
kokosové mléko, jíst dosyta datle, fíky a k tomu vidět vysoko
nad mořem Jižní Kříž.
Moře, to není jenom spousta vody. Moře pro nás bylo
milionem chutí, touhou letět, létat, mít slunce v očích, mít
spálená záda, milovat... Sen, který se jednou třeba i splní.
Nechat si oněm vyprávět a snít.
Žádné komentáře:
Okomentovat