Babička
ty hrnky schovávala už i sama před sebou. My děti jsme se na ně
mohly koukat jen přes sklo výstavní skříně. Když měla dobrou
náladu, tak jsme musely udělat krok vzad a ona dveře do skříně
otevřela a my viděli co v ní je v celé kráse. Přeháním,
ale tak to aspoň viděla babička, stará paní, co pracovala celý
život na statku, ruce sedřené, vlasy barvy popela, srdce ze zlata.
Naše babička. Slyším to ještě, dnes: „Kluci, honem! Pojďte
se podívat. Sluníčko svítí na kredenc a barví naše hrnečky do
zlata!“ Opravdu. Slunce se klonilo na západ, jeho paprsky zářily
a opravdu ve skříni bylo vše jak ze zlata. „Babičko, hrnečky
svítí, svítí!“ To bylo to, nač babička čekala. Hladila nás
po vlasech, a ani mluvit nemohla…
Až
po čase, když už babička nebyla a s bratrancem jsme se jeden
druhému chlubili, jak nám rostou sbírky, co jsme kde nového
sehnali, jsem si uvědomil, jak jsme si všichni blízcí, když
shromažďujeme krásné věci, když něco sbíráme. Jsme si
všichni tak trochu podobní s mou babičkou, co měla hrnky ze
zlata, které zlatilo samo pozdní slunce svými paprsky, když
zavolala a my přiběhli, abychom byly svědky zázraku. Jak moc jsme
se celý život s bratrancem snažili, aby naše sbírky a sbírečky
pozdní odpolední slunce ozářilo zlatem a já mohl zavolat:
„Jakube, Sáro, pojďte se podívat!“.
Často
si říkám, proč každý něco sbírá? Pak si odpovím: Babičko,
už běžím, chci je vidět - a babička září štěstím. Máme
to v povaze. Když můžeme soutěžíme se sousedkou, kdo umí
lepší koláče, kdo má doma lepší kytky, komu na šňůře visí
bělejší vyprané košile. Aspoň tak já viděl ,,sbírat“ moji
matku.
I
já se mohu pochlubit. Má porcelánová zvířátka, malinkatí
sloni, motýlci, kachny, pejsci, brouci snesou odbornou kritiku,
kolegů i laické veřejnosti. Jsme prostě a jednoduše národ, kde
každý něco sbírá a rád se tím i chlubí. Já navíc ještě
hledám místo, kam ty mé kousky porcelánu postavit. Hledám to
správné místo, kam dopadnou v podzimním odpoledni paprsky
slunce. To abych nezapomněl na tu starou paní, co měla vlasy barvy
popele a ruce ztvrdlé prací. Na její oči a na ruce, co nás děti
hladily. Na slunce, které svítí a hřeje teplem lidi, kteří něco
sbírají…
Žádné komentáře:
Okomentovat