Vyznamenání a řády jsou něčím, co předčí vše jiné na prsou. Jsou jako paví pera, chloubou i dekorací. Něco tak skvostného a nádherného na ploše maximálně dlaně není možné spatřit jinde, než na hrudi dekorovaného či ve vitríně muzea nebo klenotnice. Bůh sám ví, kdo čím zhřešil, že světská moc člověku chybujícímu i vítěznému řád uděluje.
Anglický podvazkový řád a to jak řádový řetěz, tak hvězda – velkostuha s klenotem. Skotský bodlákový řád, velkokříž královského uherského řádu sv. Štěpána v briliantech. Řád čestné legie, savojský řád zvěstování, vojenský řád Marie Terezie (kříž velkokříže z roku 1757 pokrytý brilianty, smaragdy a rubíny). Řád Zlatého rouna z pozlaceného stříbra zdobený orientálním granátem, brilianty, rubíny a almandiny. Řád Svatého Huberta, Bavorský řád sv. Jiří, hvězda velkokříže hannoverského řádu Arnošta Augusta. Dracounová hvězda řádu velfského s meči, ruský řád sv. Anny, sv. Alexandra Něvského, řetěz ruského řádu sv. Ondřeje Prvořečeného, anglický Lázeňský řád, mexický císařský orel, dánský řád slona a řád opravdové jednoty. Starofrancouzský řád sv. Michala z roku 1469, kruhový medailon osmanského řádu červeného půlměsíce, řád sv. Alžběty, řád knížectví Hohenlohe, pruský řád černé orlice, venezuelský řád busty Bolívarovy, sv. Ducha, kabát španělského řádu Panny Marie z Montesy... Další stovky řádů orla, lva, hvězd, kříže, svatých i národních hrdinů. Světských, církevních společností i jednotlivců, kteří si to mohou dovolit a řád udělit.
Až oči bolí ze záře broušeného kamení. Ale znáte to, světská sláva po zajících skáče a ani do hrobu si nikdo takovou krásu sebou nebalí. A tak tyhle krásné zdobné cetky končí často „zaprášené“ pod skly muzejních vitrín.
A lidé, kteří je nosili? Buďme realisty. Ve stáří umírali o samoceni, v obavách, ve strachu a často v bolestech, stejně jako ti, kterým veleli, vládli či jim byli vzory. Zbyly po nich právě jen ony briliantové spony, kříže, řády, viďte, Evžene Savojský, maršále Radecký, císaři Napoleone, admirále Nelsone...
Život končí poslední světskou dekorací – úmrtním oznámením. Přesto, a snad právě proto, se každý snaží získat alespoň jednu z medailí, aby si jí mohl ozdobit svou bílou košili. Asi to nebude rovnou podvazkový řádem či pruská orlice, ale třeba řád Dětského úsměvu dětí, na které vám zbylo o něco více času a které zrovna tohle ocení medailí. Mít svého tátu, jít s ním tam, kde nás to baví a hrát si. Mít čas a ne se pořád dívat na hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat