Kolik nám tehdy bylo let? Žili jsme ta pozoruhodná šedesátá léta minulého století. Chodili jsme do učení, na střední školy, otevíral se nám svět. Z kriminálů se vraceli poslední vězni padesátých let, končily umístěnky, začalo se jezdit za hranice, do „lido-demo“, někdo i na západ. Začala móda dlouhých vlasů, už nikdo nebyl zavírán za poslouchání Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Ve Vratislavicích vyrostla rušička západních rozhlasových stanic. Lepší rušička než zavírání lidí.
Pouštěli jsme si stanici Radio Luxemburk – Laxík, rokenrol, Beatles. Byl to čas konference Svazu spisovatelů, Franze Kafky, majálesů, divadel malých jevištních forem, úžasných nových týdeníků, obnoveného skautského hnutí, trampování, prvních veřejných mega koncertů pro mládež v Lidových sadech, čajů v Kavárně Nisa, nových filmů a filmových písniček. Nastala skutečně neobyčejná „zlatá“ léta renesance zašlých tradic. Byla to doba znovuzrození individualit, nových hrdinů, nových příležitostí a perspektiv. Dnešní šedesátníci a sedmdesátníci mají věru na co vzpomínat.
Žel, doba příliš vysokých cílů byla ukončena vojsky Varšavské smlouvy, byly nastoleny jiné priority našeho života. Zklamání z konce šedesátých let vedlo ke vzniku nového českého společenského chování – k chalupaření a k zakládání rodin, k boomu tzv. „Husákových dětí“.
Zde jsme sehráli podstatnou roli my. Narození po Druhé světové válce, vyrůstající v době prvních pětiletek, spartakiád, politických zvratů, uvolňování a znovuspouštění „železné opony“. To byl náš svět, na který jsme nebyli připraveni. Dnešní internetová generace netuší, co byla ona šedesátá léta.
Nehledejte v těchto vzpomínkách něco, nač jsem zapomněl. Jen jsem chtěl připomenout, že jsme tu tehdy žili my, mladí, rudí i bílí, rozhněvaní i odhodlaní, bouřící i stavící svět. Náš svět, na který můžeme být hrdí, a který můžeme milovat i nenávidět. Dal bych přednost věku, který byl jedinečný, který se nebude opakovat a hrdostí nad tím, že jsme byli při tom. Byla to doba, kdy stálo za to žít a my jsme přeci žili „na plný pecky“. Alespoň já takový život žil.
Žádné komentáře:
Okomentovat