„Honzíku, zhasni a spi!“ „Dědo, vyprávěj! Jel kolem nás opravdu ten generál Laudon, co měl velkou čepici z té známé písničky?“ Ani mně se nechtělo spát.
Gideon Ernst Laudon (1717-1790) byl ze známé rodiny, kde těch generálů bylo více, ale ten z písničky byl v mládí i ve spolku s pandury, s nehezkou vojenskou cháskou. Když tehdy projížděl tou naší vesnicí byl už generálem s vlastní hlavou a vlastní čepicí. Zvláštní bylo, že se moc nepřátelil s ostatními veliteli, ale i tak byl velmi úspěšný a dějiny a lidé ve vesnicích na něj nezapomněli.
Ještě slavnějším rodákem z našeho pomezí byl generalissimus všech vojáků v rakouské říši Albrecht z Valdštejna. Těch slavných Čechů – generálů velkých vojsk vlastně ani moc nebylo. Zato císařů, králů, knížat a sjednotitelů, co si kolem Liberce rozestlali postel, těch bylo víc: hezkých pár knížat královské pruské rodiny i sám pan král Wilhelm I., sjednotitel Německa Otto von Bismarck (1815-1898), saští členové panovnického rodu, hrdá polská šlechta, ruská velkoknížata, Napoleon a jeho maršálové, švédští generálové, pobaltští magnáti, kozáčtí atamani. Žoldnéři celé Evropy, Vlaši, Chorvati, Francouzi, Jihoslované, ti všichni se zastavili v Jablonném, Chrastavě, ve Frýdlantu, v Liberci či Turnovu a chtěli zde spát, nakrmit koně, markytánky, vyprat prádlo a někam uložit raněné, okovat koně, spravit boty, najíst se a odskočit si na záchod. Ani se moc neptali a koho asi taky. Panstvo ze zámků ve Frýdlantu, z Liberce, ze Sychrova, z Grabštejna i Turnova odjelo do Prahy a do Vídně a doma zůstala jen čeleď, aby topila, vařila a hlídala, co se uhlídat před těmi urozenými kobylkami uhlídat dalo.
Lze říct, že se tu cizí chlapi procházeli jako doma a německým kolonistům přibylo v našem kraji spousta děcek, majících své tatínky rozeseté po celém světě. Kdo tady u nás křičí, že je Čech, je velký trouba věřící na pohádky. Jaký Čech? Možná tak ještě prapradědeček si o tom mohl nechat zdát. Čechů tu pár zůstalo, ale je jich jako šafránu, asi jako v Německu Lužických Srbů.
O to víc mě mrzí, že pokud jsme měli významné Čechy, dovedeme se k nim nehezky obracet zády, byť by to byl velký český polní maršál, který stojí za řeč, člen starého šlechtického rodu Radetzky z Radetze (Radče). Jeden z příslušníků tohoto rodu byl na konci 14. století správcem stavby Chrámu sv. Víta, ale i další sloužící v armádě byli úspěšní. Nejvíce proslul Jan Josef Václav, slavný rakouský vojevůdce. Bojoval v napoleonských válkách, například v bitvě u Wagramu i u Lipska. Později se stal velitelem rakouské armády v Lombardii a Benátsku, který byl u svých vojáků byl mimořádně oblíbený. V roce 1858 mu byl na Malostranském náměstí v Praze vztyčen pomník ulitý z ukořistěných italských děl. Pomník byl po vzniku Československé republiky odstraněn. Řada lidí se dnes snaží vrátit sochu na původní místo, ale drhne to. V Čechách to ani jinak nejde.
Dobrou noc, Honzíčku, ať se ti zdá o princezně a princích, o Šípkové Růžence. Brzy dojde na příběhy, které jen z dálky připomínají pohádky. Někdy jsou to spíš horory o podivné lidské schopnosti zapomínat to, co by se nikdy zapomenout nemělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat