Velký
počet Židů dosáhl v Rakousko-Uherské říši šlechtických titulů. Mnozí se usadili
na venkovských sídlech a vedli život k nerozeznání podobný životnímu stylu
šlechtických velkostatkářů. Jiní získali významné postavení v hospodářství monarchie,
další působili v úřadech, armádě nebo se významně prosadili v kulturní oblasti.
S. Zweig o nich řekl: „Přizpůsobit se prostředí národa nebo země, ve které Židé
žijí, není pro ně jen vnější ochranou, nýbrž hluboce niternou potřebou. Jejich
touha po vlasti, klidu, oddechu, jistotě, po tom, aby se necítili jako cizinci,
je nutí, aby se připojili ke kultuře svého okolního světa. A sotvakde se
uskutečnilo takové spojení šťastnější a plodnější...než v Rakousku.“
Židé
totiž, bez ohledu na to, zda byla antisemitská vlna silnější či nikoli, hráli
po celou dobu existence „starého Rakouska“ významnou roli. Výpady proti nim
způsobili, že část se stáhla do pozadí. Někteří se stali propagátory sionismu,
ale značná část nadále spoluvytvářela a realizovala cíle monarchie. Majoritní
společnost dlouho neumožňovala Židům jinou seberealizaci, než činnost uvnitř
vlastní komunity. S křesťany se stýkali především kvůli obchodu a finančnictví
a to v důsledku známého důvodu, kdy křesťanské církve dlouho zakazovaly svým
věřícím půjčovat na úrok. No a křesťané zas takovými křesťany nebyli, aby
půjčovali a nic z toho neměli. K tomu se dostali až později.
Pro
Židy nebylo podnikání „malým dobrodružstvím“ křesťanské šlechty, na jehož konci
byl územní zisk a sláva nebo zchudnutí rodu, ale činností, jehož výtěžek jim
dával relativní svobodu jednání. jim
dávala svobodu jednání, svobodu, kterou nepoznal otrok, vyděděnec nebo pária v
okolním světě.
Nemusel to být výhradně obchod, později průmysl nebo
finančnictví, ale zrovna tak svobodná povolání, oblasti státní správy, armády,
zdravotnictví, umělecká řemesla, sdělovací prostředky nebo věda. Traduje se
vysvětlení fenoménu dosažené úspěšnosti: Žid není služebník. Při nástupu do
práce už myslí na obchod a smyslem jeho života je od prvního dne vlastní
existence. Netušená vlastnost, jejíž kořeny musíme hledat v celé dlouhé
existenci diaspory a putování okolním světem. Nesmířeni se svým osudem dosáhli významných postů,
„ocenění“ - vymezení se jako židovská šlechta.
Celý proces uznání a společenského
povýšení a úspěšnosti vybraných Židů je odrazem společenských změn habsburské
monarchie v období ohraničeném přibližně vládou Marie Terezie a rozpadu říše.
Velkým problémem zůstává vymezení
samotného pojmu židovská šlechta, kdy osciluje její ohraničení od nekritického
obdivu na jedné straně s odmítáním na straně druhé – nevyváženého vztahu k
Židům a ke šlechtě vůbec (viz československé zákony o příslušnosti – zániku
šlechtictví v Československé republice) a to i z pohledu na výchozí kriteria –
vymezení, koho za židovského šlechtice považovat. Zda to jsou skuteční
příslušníci židovského národa s odvozením od židovské matky, vyznávající víru
nebo konvertité, kteří změnili víru před nobilitací či po ní.
S ohlédnutím na dějinné zákonitosti
rozvoje společnosti, ke které Židé tak významně přispěli, považujme židovskou
šlechtu za fenomén národa, zvláštní skupinu nové šlechty monarchie, která,
dosud na okraji vědeckého zájmu, si jistě zaslouží hlubší rozbor a přehodnocení
významu k přínosu dějinám společenských vztahů v Evropě zhruba posledních tří
století.
(Zdroj: Jan Županič Nová šlechta rakouského císařství).
Žádné komentáře:
Okomentovat