„...a drží se a nepustí. Dávej přece pozor!“ Pořád to slyším. Nevím, kam tím maminka mířila a co tím myslela . Mně bylo pět a prožíval jsem nejlepší léta svého života.
O tom, co páchne a co smrdí víme už od římského panování. Tehdy si Titus s Vespasiánem jednou provždy vyřídili otázku zapáchajících peněz. Vyšlo z toho jediné, co platilo a platit bude: Peníze nepáchnou. Na to čich nestačí.
Dobré bydlo není bidlo, snad i proto, že jedno dobré nepálí. Žádnému koni se do úst nedívej. Jen růže po růži voní. Voní i azulén, voní vyžehlené prádlo, lesní borůvky v hliníkové bandasce, vzpomínky na ty malé lesní jahody v malovaném hrníčku. Páchne naopak stan, do kterého prší, kde jsou škvoři tak drzí, že nedáš-li si pozor, vlezou ti do ucha.
Znám i to, jak večer voní hrnek teplého mléka, který jsi dostal, aby se ti lépe spalo. Znám i to, co dělá večer, když všechno venku utichlo a ty nemůžeš spát, protože venku páchnou kanály před deštěm. Znám naopak i to, jak venku všechno voní po dešti a deštěm, kdy kolem Ještědu a dál, kde se obzor halí do bílého vlněného šálu a všude kolem je bílá tma.Chuchvalce a tuny bílých vodních par. A k tomu, když přijdeš blíž, cítíš vůni bříz a smrků. Miluješ to, pokud nejsi alergik...
Ulpí ti na košili, na šatech, ve vlasech. Od chaty lesní cestou, kterou vymlela rychlá voda, vysokou trávou s bodláčím, vzhůru, až někam do centra Havraních skal. Celá třída se odtud vracela s očima opuchlýma, dolů, pryč z lesa, domů. I tím mohou končit školní výlety.
Tak nějak neobvykle mohou vonět dlážděné ulice a náměstí. Kropicí vůz to vše pokropí mlhou z navoněných vod. Úplně jinak zavoní stánek s přezrálými broskvemi, ranní kakao, chléb, máslo, med, květiny ve váze, ustlané postele, vyžehlené prádlo, naškrobené ubrusy...
To vše obestře, ulpí a přilne. Vše, co nemá zadní vrátka či druhý záložní padák. Jako kvočna vyvádějící žlutá kuřátka, která se seřadí a jdou branou ven ze sluncem ozářeného dvora do pole, sbírat zrno za zrnkem. To jsou ty obrázky, co se přilepí a zůstávají v tobě, které jsi viděl, či o nich třeba jen četl v čítankách, v dětských knížkách. Svět vůní, pachů, svět vítězných dnů a propršených prázdnin. Voní jako volavce její peří, sýkorce nebo kanárkovi jejich hlas, stejně jako kdysi nám voněl z rozmnožovny líh, olej a špony z tovární haly, apretura a močovina v okolních textilkách.
Jako voda, co skáče po kamení dolů ze Smědavy do Bílého Potoka a která chutná jako voňavé koláče paní Jahodové. Má chuť i dobrého mléka, jako uzená ryba, pod kterou se topilo bukem, habrem, osikou a javorem, a která pak voní vlhkým lesem. To vše pak musíš zapít svijanským pivem, co tě obestře ulpí na duši a nedáš-li si pozor, pobryndáš si košili.
To jsou ony vůně lesa, osamělého jmelí vysoko ve větvích, vzpomínek, které tě doprovázejí od dětských let do stáří. Patří k nám.
Žádné komentáře:
Okomentovat