Knoflíček, co já vím, takový hadrový, obšitý kovový kroužek, jeden vedle druhého na povlaku od peřinky plné teplého husího peří. Babička ani nezpozorovala, že jeden chybí. Asi upadl, někam se zakutálel. Nahradí ho jiný. V té chvíli se malá Vlastička rozkašlala a nebyla k utišení. Vdechla niťový knoflíček, a protože neuměla mluvit, tak jenom kašlala, až ji kašel unavil a ona spala a spala. Spala, když se rodiče vrátili z pole, spala a kašlala doma v náruči i v nemocnici.
Stalo se to v době, kdy se ještě všechno nerentgenovala a léčba zůstala na panu doktorovi Vančurovi na Zbraslavi a jeho paní, laskavé doktorce Vančurové. Knoflíček léty zvápenatěl a obalil se „chvojím“. Maminka trpěla kašlem a e jedna strana její plíce, chudák, ztrácela dech. Když si maminku v roce 1945 tatínek vezl domů, na sever Čech, měl oprávněný strach, zda chladné počasí a častý déšť mamince neublíží. No a maminka tady přežila tatínka o patnáct let.
Přišel jsem na svět, a co si pamatuji, maminka stále kašlala. Dýchalo se jí sice líp, ale měla další zdravotní komplikace. Když mi bylo deset, řekla, že ji čeká v Hradci na klinice složitá operace plic, a že vlastně čekala jen, až trochu povyrostu, abych… Však to znáte. Loučení bylo - no, plakal jsem.
Maminka byla v Hradci tři měsíce. Teprve tam zjistili, že to, co ji celá léta tak trápilo, byl knoflíček šitý bílou nití zapouzdřený v levé plíci. Maminka se vrátila domů, kam si myslela, že se už nevrátí. Ke mně a k tátovi. Sousedé kolem ji už odepsali a hledali pro mne ženskou na hlídání. Nevím, jak moc se radoval tatínek, ono žádné manželství není dokonalé, ale já jsem radost opravdu měl.
Maminka uměla dokonale český pravopis a ten jsme právě ve škole probírali. Já byl tak vděčný doktorům z hradecké nemocnice! Hned jsem jim napsal dopis, že jsem si díky nim opravil čtyřku z češtiny, že mám maminku rád a že mi scházela víc, než jsem jí řekl. Že si teď opravím i matiku, že dobře kreslím a sbírám známky, ale že je rád oželím, že si je mezi sebou mohou rozebrat. Jak, to ať si rozhodnou sami, že nejvíc mě stály ty mongolský s divokými prasaty.
Známky se z Hradce vrátily spolu se sáčkem známek, které jsem ještě neměl, zároveň s vizitkou jednoho z doktorů, kteří maminku operovali. Prý to byl takový, co chtěl, aby se, až se maminka uzdraví, odstěhovala i se mnou k nim, do Polabí. Ty známky, a to se dobře pamatuji, byly z ostrova Fidži a ze Zanzibaru, ostrova plného hřebíčku, což jsem si přečetl ve staré encyklopedii.
Nikam jsme s maminkou neodjeli, pouze maminka „jela na stehy“. Ty jí doktoři vytahali a poslali maminku do práce. Mně začaly prázdniny a nesměl jsem rodiče budit, když si šli v sobotu odpoledne lehnout do ložnice. Tím skončila jedna epizoda rodičovského usmiřování a příběh úpěnlivého kašle mé maminky.
Stejně je divné, že si tolik pamatuji. Bylo mi pár let a vidím to jako dnes. Taška na zádech, v ruce sáček s přezůvkami a hurá do školy s bandou kluků z ulice. Vedle mě Reichl, Kalenský, Mrázek, Fořt, Lank, Makovička a holky, co se nepočítaly. Ve třídě nás bylo třicet. Třicet příběhů na román, na třicet divadelních inscenací. Osudy plné vášní, lásky, rozvodů i usmiřování. Normální vesnice mého mládí…
Žádné komentáře:
Okomentovat