„Do mozku ti vlízt! Do mozku ti vlízt! Brejlovec má čtyry voči! Slepejš, slepejš!“ Co všechno musel snést, čím vším se ho snažili pokořit. Že má ploché nohy zatím tajil, bude stačit, až to někdo objeví. Co ještě? Co ještě? Jak ještě nešťastníka v očích spolužáků zesměšnit?
Četl a četl ještě víc. Knížka se v takových očích za brýlemi stávala biblí, sluncem i vodou, vzduchem, vším, bez čeho nemá cenu žít. Každá stránka byla návodem, co dělat. Každý řádek, odstavec, každé jednotlivé slovo se stalo granátem, bombou, šrapnelem, neboť celá knížka byla té dětské duši štítem, skálou, zábradlím a hradem, v jehož zdech se skrývala před světem. Před dětským světem, kde se neodpouští, kde jsou věci nazývány pravým jménem, kde děti mohou být a často jsou velmi kruté a být slepejš a číst se neodpouští. To je odpověď na otázku, co vede děti k odmítání bláznů, proč po nich házejí kamením.
Dnes už to takové není. Vesnice byla dříve domovem mnoha lidí, co se rozešli s rozumem, měli berle, prázdný oční důlek zakrytý páskou, žebrající… Pozitivní bylo, že se vždycky našel někdo, kdo posměváčky zahnal, pivo, polívku v hospodě zaplatil, cigaretou podaroval. Ono číst nebo psát, učit se při svíčkách, to byla aktivita, která kradla, brala zrak.
Lepší to nebylo ani později. Žili svým odloučeným světem, kde radostí byla kniha, bichle, starý foliant a každý nádech a výdech, tlukot srdce byl kůlem uprostřed hranice, k němuž byl přikován kacíř, co našel v knize pravdu, nic než pravdu, a která shořela snadno i s kacířem.
Pozitivní je, že ohně z knih hoří už jen na místech, kde nečekáte nic víc. Je v tom i smutek a radost, že náš svět je světem tolerance. Žít a nechat žít. Dnes není problém nosit tlusté brýle, mít ploché nohy, černé oči, chlupaté uši, krátké ruce. Dnes nikdo nechodí do školy bez svačiny s knížkami pod paždí svázanými tkaničkou. Četba už dávno není stigmatem postižených a zavržených. Čtení je výsadou chytrých i hloupých, kteří zmoudřeli jako děti bible, které prozřeli a chválí svého pána. Kniha je kompasem, lodí i berlí postiženého obrnou.
Jsem rád, že žiji v době, kdy posměch tomu, kdo čte, patří historii a čtení se opět stává výsadou všech, kteří čtou rádi, kterým knížka přináší radost, štěstí a potěšení. A teď všichni do knihovny! Nebo ještě jinak: Ještě pět minut a spát! Ti chytřejší čtou ještě chvíli pod dekou.
Žádné komentáře:
Okomentovat