Hudba orchestru mě mate. Dětský sbor hraje hru, ve které zlo prohrává, denně k tomu hraje dáma na klavír a spousta lidí kolem umírá. Teta Truda a strýček Otto se chystají. Mají před sebou dlouhou třídenní cestu vlakem na východ s cílovou stanicí Osvětim. To ještě nevědí… Tatínkova babička a dědeček tam už odjeli.
Na cestu se chystala i maminka s tatínkem. Lidé kolem nich říkali: „Jeďte, lidi se tam mají dobře, Hitler vám dal celé město ve zlatém pruhu země české se jménem Terezín.“ Táta s mámou přežili, Otto s Trudou, děda, babička a dalších dvacet dva z naší mišpoche už to štěstí neměli a skončili v prachu cest a kouři komínů polských měst.
Na zdi Muzea šoa v Liberci je světelný paprsek u jmen bratranců, sestřenic, tet a strýců a všech babiček a dědečků, co jsem jich kdy měl. Paprsek je všechny doprovází na cestě s Davidovou hvězdou na prsou, odkud se nikdy nevrátili.
Nikdy jim nejel zpáteční vlak, jenom ten, který je odvezl ve vznešeném dřevem obloženém kupé. Tři dny jeli jako vznešená honorace k rampě v Osvětimi, kde je vítal bůh a satan v jedné osobě. Doktor Mengele, bílý plášť přes uniformu, a kde, jak dáma s kosou rozhodoval, kdo možná přežije: doleva, doprava. Kam jít, koho zavraždit, koho spálit teď hned…
Nebylo dne, aby se můj táta nestyděl, že přežil. V noci se bál, že pro něj opět přijdou a budou ho zase vláčet chodbami Pečkova paláce v Praze. Proto tolik křičel ze spaní. Já se jich bál. Přesto jsem mu jednou ráno řekl, ať se nebojí. Že jsem sice malý, ale že jsem tady a že nemám strach, protože fašisti se už nikdy nevrátí. Moc jsem si přál, aby mi uvěřil, aby to byla pravda navždy.
Z obce pro něj nikdy nepřišli, aby se šel modlit, že čekají, až jich bude stanovený počet, aby modlitba k Bohu doletěla. Jak sladké, pošetilé a za srdce beroucí: modli se a budeš osvobozen. Ne, k těm já nepatřím, nemám šanci, já se nemodlím. A přesto vím, že tahle víra v člověku je to, co léčí a uzdravuje. Ale kde byl náš Bůh a všichni „naši svatí“, když můj národ v Belzenu a Osvětimi průmyslově vraždili?
Je konec ledna, začátek února, Den obětí šoa, předcházení zločinů proti lidskosti. Fašisté všech zemí, kéž byste nezemřeli přirozenou smrtí, ale vaše těla zčernala, jako vaše svědomí. Kéž se slunce zastaví a svými paprsky oslepí oči, které přihlíželi a dělali, že nic nevidí.
Je proč žít, a proč milovat, je stále víc. Obejmout svět, zasadit strom, aby se do jeho stínu mohli posadit všichni ti, kteří jsou lidmi. Svět je plný lidí, kteří se mají rádi, plodí děti a mají pozitivní myšlení. Šalom všem lidem dobré vůle i těm, co nás rádi nemají. Svět patří všem bez rozdílu barvy kůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat