Maminka pekla v pátek,
sobota byla stále ještě pracovní i školní den. Buchty chladly a voněly. Celá
vesnice voněla vanilkou, marmeládou, meruňkami a různým domácím ovocem.
Zpitomělé mouchy tomu ani za mák nerozuměly. Kdo by se taky namáhal hloupým
mouchám něco vysvětlovat, mouchám.Buchty byly samozřejmě i s mákem a
s tvarohem. Cukr moučka se rozprostíral na buchtách v souvislé
rovině. Buchta vedle buchty. V deseti letech mi připadaly jako přepevná
zeď kolem hradu nahoře s cimbuřím ze šlehačky. Ani škvírečka mezi nimi
nebyla. Jako zeď z kvádrů, opevnění z pevného kamene, tak nějak vypadala
ta maminčina dobrota, než jsem ji rozbil svými chvátajícími nedočkavými prsty.
Plech s buchtami. To
nejlepší, co jsem si mohl v pátek odpoledne přát, byly buchty, se
švestkovými povidly. To jsem byl vždy ve střehu, připraven mamince pomoci.
Především vylízat mísu od povidel a co zbylo na pekáči. Přípečky, ocásky,
kousky čehokoli, jen když jsem věděl, že budou povidlové buchty, a že mi je
nikdo nevyčudí.
Maminka tohle všechno věděla a
předem byla připravena mě odměnit. Však taky ten den ve škole patřil vždy
k těm, kdy jsem dostával ze všeho jedničky. Co jednička, nebo písemná
pochvala v žákovské knížce, to celá řada buchet na plechu, ještě teplých,
nevychladlých. Maminka říkala: „Nechápu, jak to, že tě po nich nebolí břicho,“ a
táta dodával: „A nepálí žáha.“ Všechno mělo přijít s věkem, jako neměnné
zákony přírody zvané stáří. Vím, že kdybych je tehdy snědl všechny, tak by mi
nic nebylo. Když je někomu deset let, přečká ve dřepu i lavinu, natož nějaké
kručení ve střevech a spěch na cestě ke klozetu.
Ach, kde jsou ta léta povidlových
buchet, tisíců vůní linoucích se z oken našich i sousedů? Časy
neasfaltovaných silnic, tekutých pudrů, octanů hlinitých a peroxidů vodíků. Co
kolen a loktů jsme si tehdy odřeli, co škrábanců, štípanců, kousnutí a
vyvrknutých kotníků jsme měli podomácku ajatinem ošetřených. Co bolení břicha
po požití rychlokvašných okurek, nezralých jablek a mrkve umyté v sudu pod
okapem nás prohánělo, ale k doktorovi do města nedohnalo. Sami doma léčeni
černým uhlím přes noc s běhavkou. Taky to šlo. Muselo to jít.... A ráno
bez pardonu do školy.
Však se taky všechno rychle
uzdravovalo a pokud vím, tak byla hanba být doma a marodit. Čím víc jsi byl
statečnější a na bolest nemyslel, tím víc tě parta brala, tím větší hrdina jsi
byl. Nebo to tak nebylo, asi jak kde. Mě doma marodit nenechali, sami se tak
chovali.
Buchty ještě jednou a naposledy.
Buchty jsou naše česká specialita a ty, co dělají ve Vídni mají od českých
kuchařek, co tam přišly zhruba tak před sto padesáti lety. Viděl jsem buchty
vypadlé ze současného stroje na pečení. Jsou jako z těsta na rohlíky.
Babiččiny buchty a ty od maminky byly pokaždé o něčem jiném. O sluníčku, měsíci
i o hvězdách. O švestkách, které umí zázraky – dva zázraky: povidla a slivovici.
Řekněte sami, není to na olympijskou medaili? O vůni nemluvě a sladkém na
jazyku. Jsou hned vedle těch, co se plní tvarohem. A teď mi poraďte, pokud taky chodíte jednou
za tři měsíce na kontrolu s cukrem. Jak to děláte? Podařilo se vám
obelstít glukometr? Mně ještě ne…
Žádné komentáře:
Okomentovat