Někdo by měl ten kilometr
přeměřit. Rozhodně to není jeden. Prý po žluté do kopce, asi tak hodinu z konečné
tramvaje č. 3. Do zad Vám dýchají Rothschildovy žirafy, slon, co si háže písek
na záda, zevlující zebry. Zleva vás zdraví dětský vláček a hrající si děti a před
vámi je „vysokohorský“ vzestup i samovolný pád při návratu z Liberecké
výšiny.
Co jmen měla a má! Je čím dál tím
výš, pro nás mírně při těle doprovázející zbytek výpravy, určitě. Tím zbytkem vedle
mne nebyl nikdo jiný, než má jednadvacetiletá dcera Sára. Kdeže jsou ta nezapomenutelná
léta, kdy jsem ji nosil na ramenou a zpíval si, aby mi na zádech neusnula: Jen
dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci...Byla jiná doba a já byl zhruba
o dvacet let krásnější.
Výšina byla jedna z mála rozhleden
nad Libercem, které jsem v poslední době navštívil, dá se říci i zdolal,
neboť byste nevěřili, jak jsem ty vysokohorské metry, ze kterých je složen
kilometr, počítal. A k tomu mluvit, klást dceři otázky, snažit se být
vtipný, ke konci už se omezit na: ano – ne. Kdo to má vydýchat? Ten kopec je
značně vyšší, než Ještěd a nemá to, co Ještěd ano – lanovku. Těší mě, že tyhle
problémy má i prezident při cestě na Sněžku a liberečtí sociální demokrati na Pláních.
Před sto lety, kdy lidé byli
programově hubení, to se jim to šlapalo na tábory lidu, procesím na hory ke
kapličkám, za zdravím! I program měli jiný a přitom krásně hubli bez diet,
týrání se ve fitcentrech, bez utrácení peněz za prášky.
A tak jsme s dcerou došli až
nahoru, někam, kam bych se sám tak hluboko lesem nikdy nevydal, kde si liberecký
Liebieg postavil romantický hrad. Současný majitel nás u stolu obsluhoval a nabízel i koninu
z vlastního ekologického stáda. Já si dal vepřový řízek a došel k poznání,
proč mohamedáni a židé vepřové nejedí. Měl jsem zůstat u toho, co nejedli
babička s dědečkem a dát si meruňkové, nebo špekové knedlíky, co tak
nádherně voněly.
Z vyhlídkové věže nevidíte
skoro nic. Na starých pohlednicích je kolem holina a vidět snad, možná, Berlín.
Nyní je vidět sotva na špičku nosu. Majitel nás vzal do sklepů,
k šibenici, k hromadám dřeva na zimu. Liebieg by se divil, jak
majitel ještě nedávno zchátralé ruiny romantickou stavbu obnovil. Postavil si
tu i šibenici, kdyby se mu vložené investice neměly vrátit. Řekl jsem mu, že je
tu fajn, dal dvacku „diškreci“, stiskl mu pravici a vydal se zpět do civilizace
hluboko pod hradby, dolů lesem, stezkou sotva pro jednoho koně a jednoho
zbrojnoše.
Faktem je, že dolů to šlo
snadněji, než vzhůru. Dcera stihla asi milion mobilních hovorů a odpovědět na
tisíc esemesek. Já oželel kyčle, dvakrát jsem dost tvrdě dosedl na mokrý šutr.
Zajímavé je, že mladým nic pod nohama neklouže. Skáčí si jen tak, od radosti, a
mě se vyrojily v hlavě vzpomínky,
když jsme s Fořtovými jeli vlakem na výlet na Malou skálu. To se psal rok
1958 a byl konec léta a zrovna po povodních. My, děti, ten vejšlap nahoru na
vyhlídku stihly nejmíň dvakrát, rodiče sotva jednou.
Bude to stejné jako u kamzíků a
ledních medvědů. My staří už šetříme silami a preferujeme snazší aktivity.
Nakonec i má dcera si výlet pochvalovala. Bylo tu všechno. Adrenalin, dobrý
oběd, vyhlídka z rozhledny, a chvíle s tátou. Vždyť se už tak často
nevídáme. Jednou bude i tohle jen hrstí hezkých vzpomínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat