Nevím, jestli
se mám radovat, nebo brečet. Dnes mi to už tak nevadí, ale když jsem ještě
chodil do školy bylo to hrozné. Kam jsem se podíval, kdo na mě promluvil, měl
šílený německý akcent a co víc, byl to příslušník mé rodiny. Kromě mé maminky,
ta byla od Berouna, z Mníšku pod Brdy, z Trnové, od Příbramě. I kdyby
byla z Kilimanžara (to byla a je snad ještě hora v Africe) tak by mi
to nevadilo, hlavně že mluvila hezky česky...
Kouzelnou
češtinu měla babička Amálka. Její sestry nemluvily pro jistotu česky vůbec.
Brzo po válce umřely. Pamatuji si, jak ještě společně obdivovaly černobílou
televizní obrazovku a tím obdivem k češtině končily. Leží na hrádeckém
hřbitově mezi svými.
Můj tatínek
tvrdil, že před válkou chodil do české měšťanky v Liberci. Žel, moc
nevěřím, že se tam něco naučil. Moc si té češtiny neodnesl. Maminka, jej
poznala až jako uprchlíka v Praze za okupace a vážně si myslela, že je
Rumun. Omlouvá ji jenom to, že do té doby žádného Rumuna neviděla, ani
neslyšela.
Táta se celý
život snažil mluvit správně česky. Byla to úporná dřina a o to větší zklamání.
Mátlo mě, že vyluštil každou českou křížovku. Tajenky posílal do redakcí až mi
jednou redaktor libereckého Vpředu řekl, že si ty knížky, co mu za vyluštění
posílají, může jít vyměnit do knihkupectví třeba za mapy, knižní losy,
slovníky... Tatínka jsem miloval i pro tu jeho jazykovou neobratnost, a když
česky psal, pak to byl teprve horor. Neznal jsem nikoho jiného, kdo by celý
svůj život bojoval s češtinou s takovou zarputilostí.
Zato dědeček
Artur, to byl češtinářský fajnšmekr. Nepoužíval ani germanismy, natož aby
v jeho řeči zazněl cizí akcent. Mluvil tak spisovně, až se za tím jeho
libozvučným jazykem lidé otáčeli. Chudák maminka. Jediná, kdo v rodině
uměl opravdu česky, řešila s dědou
jeho lingvistické problémy. Děda se snažil proniknout do češtiny zadními
vrátky, přes skladbu slov, přes jejich význam, vyhledával i dávno zaniklá
slova. Fascinovala ho čeština Jana Husa, do všeho strkal svůj zahnutý nos,
konstatovala, ani trochu se nezlobící, maminka.
Stýček
Walther, nejmladší tatínkův bratr, je převelice aktivní. Hrál po válce
v Hrádku nad Nisou i německé divadlo, napsal spoustu odborných
ornitologických knih, rovněž německy. Byl předsedou řady společností, zájmových
sdružení, chovatelů, filatelistů. Jen jednou jsem byl na schůzi, kterou řídil.
Donutil mě k tomu řidič služebního auta, rodem Polák, co se češtinu naučil
později. „Musíš strejdu slyšet, jak řídí schůzi!“ Nemusel jsem, šel jsem a
nezapomenu...
Jednou přijel,
ještě za socialismu, za strýčkem televizní štáb, aby s ním natočili
rozhovor a ukázali jeho chovatelské úspěchy. Žel, z rozhovoru kvůli
akcentu sešlo. Přízvuk – akcent, jak se zdá, je všem jednou provždy daný.
To prý je,
jako s chrápáním. Kdo chrápe nic neslyší.... Ten hrozný přízvuk ale
měl po válce v Liberci a okolí
skoro každý druhý. Nejsme žádní
lingvisté a já, čím jsem starší - nechci o tom mluvit. Berme to jako kolorit,
hezkou kytičku ve starém květináči. S ním jednou odejdou všichni, kdo
milovali i tuhle zemi, ale mluvili s ní s německým, nebo jiným
přízvukem.
Žádné komentáře:
Okomentovat