Bandaska měla víčko, které ke
spodní části přilnulo, i když se bandaskou točilo a mohla být i plná piva. Paní Jungová, naše
mlékařka, byla vdova po německém vojákovi, který se nevrátil z války.
Nikdy mě nenapadlo zeptat se maminky, zda je i ona Němka....Tenkrát to bylo
důležité, dnes by těžko někoho napadlo.
V machnínském krámu i pět
let po válce mluvili téměř všichni zúčastnění německy, i když bylo po odsunu
Němců. Ti co zbyli, byli nepostradatelní ve výrobě, odpůrci fašismu a jinak
pronásledovaní, ze smíšených manželství a příbuzní Čechů, jejich známí a konzumenti
mléka paní Jungové.
Co tohle objasňování má
společného s machnínskou mlékárnou a mou dobře těsnící bandaskou na mléko?
Pro mléko jsme do té staré budovy chodili z vesnice všichni, co neměli
doma krávu nebo kozu. Byli jsme příměstská, taková poloindustriální obec. O 6 km dál začínal Liberec, o 3 km
opačným směrem městečko Chrastava a polská hranice o 12 kilometrů severněji,
Hrádek n/Nisou kilometrů 18 a hranice s
právě vytvořenou Německou demokratickou republikou na řece Nise.
A mléko? Každý den do bandasky
nalévané speciální velkou naběračkou uzpůsobenou pro ty velké hliníkové konve a
hrnce.... Z hospod dnes zbývá vlastně už jen jedna a co jich tu u nás za První
republiky bylo! A tak si dospělí chodili po válce popovídat a postěžovat do
krámů, do obchodů. V nich ještě často byli původní majitelé - národní
správci a ti se stávali onou pověstnou vrbou krále Líra, oním podhoubím námětů
dnešních nikdy nekončících televizních seriálů o všem a o ničem...
Vedoucí, jak se jim začalo říkat
od třiapadesátého po měně, už neodstříhávali lístky, které měli udržet státní
obchod od černého trhu. Měnová reforma zamíchala všemi kartami, ale mléko dál u
nás doma ve vsi prodávala paní Jungová. Vidím ji jako dnes. Noří puncované
naběráky do mléka a to nalévá do našich puncovaných bandasek po Němcích, ze
kterých mléko nevytéká i přes točení bandaskou kolem hlavy. A jak jsme to rádi
dělávali, protože.. Dovedete si to vůbec představit…
Pamatuji si paní Jungovou velmi
dobře. Jak vypadala (byla trochu při těle), co mi říkala, co vzkazovala
mamince. Znala nás kluky všechny jménem. Později jsme se s rodiči
přestěhovali naproti dvojdomku, kde s dětmi bydlela. Ač její krámek nic
jiného než mléko nenabízel, byl přirozeným centrem, kam se chodilo povídat
si.... Ženský za dveřmi uvnitř před pultem a my děti poslouchali, co si dospělí
povídali a nejen to.
Jednou jsem tam kopnul do holeně
o dva roky starší holku. Jmenovala se Koňáková a její maminka vařila ve školce.
A co mě mrzí je, že jsem se jí za to nikdy neomluvil. Teď jí bude sedmdesát a
pokud jí to někdo řeknete, tak že se dodatečně omlouvám. A že to muselo bolet!
Do holeně… To opravdu bolí a dlouho…
Mlékárna, ta veliká budova dosud
stojí hned po pravé straně, při vjezdu do centra obce. Bydlí v ní
zahraniční dělníci – Moldávci. Krámek s mlíkem v ní už dávno není.
Tak jako paní Jungová. A nalévané mléko? Prosím vás, nedejte se vysmát! To
s tím dnešním mlékem v lahvích nemá vůbec nic společného. Víte, jak
to myslím?...
Žádné komentáře:
Okomentovat