Vím, že jsem vás nezastihl na
poslední cestě, ale vy mi to jistě odpustíte. Kolikrát jsem jen seděl s Vámi
v Synagoze a Vy jste mi vyprávěl. Patřil jste mezi ty šťastnější, tak jako
můj otec. Vy jste byl kohen, z rodu kněží, a takoví na hřbitov nesmějí, než na poslední
cestě.
Vaším domovem byla Podkarpatská
Rus, Zakarpatí, domovina lidí Ivana Olbrachta. Domov ubohých a ještě
ubožejších. Domov Warhola, Nikoli loupežníka statisíců, bezejmenných, Vaší
rodiny i Váš, Jindřicha Weitzena, v důchodu duchovního židovské komunity
v Liberci, předtím, většinu svého života řidiče libereckých tramvají.
Byla to zlá doba, do které jste
se narodil. Žid mezi Rusíny, chudý mezi ještě chudšími. A pak, ta zloba,
alkohol, závist a víra v Boha, to nejde dohromady. A válka? Ta přišla do
Karpat zleva i i zprava. Hory, ty věčně zelené kopce a hluboká údolí, stružky
horských potoků, které tající sněhy měnily v koryta zhoubu nosících řek.
Kam utéct, kde se skrýt před lidmi, kteří ještě před chvílí byli dobrými
sousedy?
Píši Vám, pane Jindřichu. Sedím
přitom opět proti Vám v Synagoze a poslouchám Vaše vyprávění. Nejste Balzac,
ani Zola, Vy jste muž, co přeplaval oceán. Vám kdosi klestil cestu a Vy jste
vyhrál cenu. Život. Každý chtěl Vaši smrt, Vaše tělo na pokusy, ruce aby kopaly
Maďarům zákopy. Vaše vlasy, Vaši kůži na stínidlo od lampy. Vaši matku, otce,
bratry, sestry, bratrance, babičky i dědy. Všem Vám přáli jenom smrt. A Vy jste
je přežil. Ukázal jste jim vztyčený prst s jednou paží za zády.
Skončila válka a Vy jste tu byl s námi.
Znal jsem i Vaši ženu. Patřila vedle naší rodiny k těm málo Židům z
Liberce, kteří se vrátili, a co hlavní, zůstali tady.
Na Vás bylo to krásné, co už mě
nepotkalo. Zůstat ortodoxní, věrný náboženským předpisům a být i nám všem
duchovním. Píši Vám, a ač se to nemá, závidím. Bože, mít za sebou tolik staletí
služby Bohu a lidem, včetně té krásné práce v Liberci – jezdit tramvají. Byl
jste tolerantní, ale dovedl jste poznat i mezi námi hochštaplerky a karieristy.
Píši Vám proto, Vašim dcerám i
vnukům proto, aby nezapomněli, jakého měli tátu a dědečka. A to je víc jak
šlechtický titul, milióny v bance, auto v garáži. Vy jste mě přivedl
na myšlenku, že být tím, kým jsem, je mé rozhodnutí a štěstí je jen o cílech. V
rukou, které žehnají a hladí po tváři.
Píši Vám, abych ani já nezapomněl
na slunce, déšť, zimu, záplavy a na člověka, který přežil všechny nástrahy
světa. Jestli je vskutku nebe, pak Vy v něm jste. Držte mi, prosím, místo
blízko Vás. S Vámi bych se ale rád dělil i o pouhou mez, rád bych opět
slyšel, jak se má žít.
Píši Vám a závidím všem, co Vás znali
mnohem lépe. Chtěl bych, aby Vám lidé ve vzpomínkách postavili pomník, a ve
svých motlitbách Vám i za mě poděkovali. Za lásku a za vše, co jste lidem dal.
Díky Vám, pane Weitzene! Jsem optimista a věřím, že svět se nikdy nevrátí tam,
odkud přišel. Do nicoty, závisti, zloby a krutosti, a že to, co bylo, už
nikdy víc světlo světa nespatří...
Žádné komentáře:
Okomentovat