Na papouškovi nepoznáte, zda je
mu hej, nebo do pláče. Každý vidí jen jeho pestré barvy, ostrý zahnutý
zobák, mohutné drápy, ale do hlavy mu nevidí žádný. Papoušek je pták učenlivý a
brzy se naučí a umí víc jak pes a opička dohromady. A vůbec, co bych vám
povídal i mluvit umí. Jednoho jsem znal, byl doslova užvaněný. Doma i
v práci. Seděl světskému na rameni a tahal z krabice obálky se
štěstím. V každé obálce bylo něco, co stálo papouškovi za komentář. A když
ne, tak se aspoň zeptal: „Máš bonbon? Máš cígo? Máš mergle?“ Začal obyčejně, tím, že se představil: „Jmenuji
se Žako!“ a hned pokračoval: „Máš bůro?“, nebo: „Beru kilo!“
Žako všem tykal a pokud viděl
hezkou slečnu dodal: „Dej mi pusu!“. Za to ovšem dostal jemnou ťafku po zobáku
a světskej smeknul čapku. „Tradá, tradá, ať to lítá, štěstí za korunu!“ volal
majitel a píchal prstem Žaka do kožichu, promiňte do peří. Žako věděl, že má
reagovat a volal: „Za korunu, za kačku!“ Tohle dělal nerad, i když zrovna za to
dostával burský oříšek. Měl svoji hrdost. Pořád se snažil něco vymyslet, jak by
svého pána potrestal za to šťouchání do kožíšku, promiňte do peříček.
Až jednou přišla holčička
s tatínkem a ten své princezně nic na pouti neodepřel. „Tatínku, kup mi
papouška!“ Tatínek vytáhl korunu z kapsičky u saka, Žako jako obvykle
obálku s prstýnkem, co má uprostřed červený kamínek. Holčička ale spustila
pláč a vztahovala ruce po papouškovi: „Já chtěla papouška, ne prstýnek!“ Co
teď? Tady je každá rada drahá. Vysvětlete malé holčičce, že papoušek není na
prodej, že on prodává štěstíčka v obálkách. Co si počít?
Žako vytušil, že konečně přišla
jeho vytoužená chvíle, jak se vyvázat z práce na poutích a toho věčného
pošťuchování prstem do peří. Už dávno měl mezi všemi těmi ostatními
s prstýnkem jednu obálku, ve které nebyl prstýnek, ale „džekpot“, „hauptrefa“,
trefa do černého. Něco jako zapečený zlaťák ve vánočce na vánočním stole. Ta
obálka byla připravena pro zvláštního zákazníka, který sice nikdy nepřišel ,
ale kdyby se přeci jen dostavila herečka, politik, známý sportovec, hrdina,
známý milionář, pak by, jako náhodou, Žako vytáhl tuhle prominentní obálku. Pán
by tomu výherci musel dát všechno, všechny peníze co by měl u sebe, košili,
klobouk, všechna štěstíčka a nakonec i Žaka, ale toho by dostal zpátky, jako
výrobní nástroj, který mu nikdo nesmí vzít, protože by nemohl dál pracovat.
Žako se natáhl a z krabice
vytáhl a holčičce podal obálku s dovětkem: Bere všechno. A tak to i
dopadlo. Tatínek šel domů a jednou rukou držel holčičku a na druhé mu seděl
Žako. A prodejce štěstí, ten si lámal hlavu, jak se mohla zrovna tahle obálka
dostat do rukou malé holčičce, která se tak stala tou nejšťastnější na světě…
Žádné komentáře:
Okomentovat