Co jsme kdo kdy ztratil. Jen si
vzpomeňte. Spíš komu, co jsme vzali a doma se pak hračkou pochlubili. Co nám
kdo vzal, co jsme obrečeli.
Mou první ztrátou byla ztráta dětské
peněženky se třemi korunami. Ztrátu řešil rovnou náš ředitel školy. Chodil jsem
do první třídy, bylo pár měsíců po měnové reformě. Psal se podzim roku 1953. Má první finanční ztráta mně
ohromila. Byla to opravdová zlodějina v mém dosud krátkém životě. Nevěděl
jsem nic o finančních machinacích, defraudacích, bankách a jejích věřitelích.
Neznal jsem pojem černý pátek, osobní bankrot, exekutor, nesplacené pohledávky…
Byly to tehdy všechny moje peníze a k tomu žlutá
peněženka na cvoček o třech přihrádkách. Ředitel znalý domácích poměrů všech
žáků národní školy v naší obci šel najisto. Pachatelka, spolužačka, se
s pláčem přiznala, a prozradila i to, kam peněženku hodila pod mostem do
řeky Nisy. Tam ji obětavý sbor učitelů národní školy nalezl, očistil a odevzdal
do mých drobných spořivých rukou. Ačkoli v peněžence nebylo nic víc, než
trochu vody z Nisy, byl jsem nadmíru spokojen. Už jen ten dav čumilů na
mostě a pod mostem, učitelský sbor po kolena ve splašcích, spousta natěšených spolužáků,
celá škola, všichni vzhlíží
k řediteli a on volá: „Je to ona?“, a já: „Dozajista! To je moje
peněženka.“ Co všechno si řeka pamatuje. Potom mi matka delikventky ony tři koruny
vrátila i za to, že jsme to nehlásili dál. Peněženku, jako relikt doby jsem si
uchoval, ale celkem zbytečně, už nikdy jsem ji nepoužíval.
Vrátilo se mi toho v životě víc,
možná víc, než jsem ztratil. To už je osud. Vrácena mi byla milostná
korespondence slečnou, kterou jsem o vrácení textů určitě nežádal. Přesto mi
byla poštou vrácena, což dodnes chápu jako ránu pod pás... Na vojně mi byly
zcizeny odcházejícími „mazáky“ jisté součásti výstroje s ujištěním, že až
půjdu do civilu, ať hodím veslo bažantům, jako v té pohádce Tři vlasy děda
Vševěda.
Ve vlaku jsem zapomněl ruční mechanickou
kalkulačku na kliku. Jak jinak, než že se jmenovala také Nisa. Byla mi v Liberci na nádraží vrácena
s odůvodněním, že by stěží ten těžký počítací vrak kradl někdo při
smyslech. Psal se rok 1968 a doba lehkých elektrických Ollivetek a kalkulaček
do kapsy teprve měla přijít.
Ještě jednou jsem ztratil
peněženku s penězi a doklady. Mezi nimi byla i vizitka polistky nad
policisty, snad jejich šéfové. Asi ten, který mi ji ukradl se zalekl a futrál
bez peněz, ale s doklady včetně důležité vizitky mi poslal zpět....
Jo, dát se okrást je jednoduché,
horší je to ustát a jít dál s hlavou vztyčenou. Být připraven a říkat si
už nikdy se nedám okrást.... To snad ani není možné, to jsou pohádky...
Žádné komentáře:
Okomentovat