Tam někde za hruškou, co stojí sama
v poli nad Jablonným jsem viděl tisícihlavé mračno ptáků, co se chystá a
řadí v houf na cestě pryč ze země Maud.
Ne, to není vytrženo z textu
pohádky na dobrou noc. To se na obloze řadí pochodový roj špačků na odlet do
teplých krajin. A je to impozantní jev. Jeden každý, jen co hrstička černého
peří, zobáček, malá hlavička, dole malé drápky. Jeden je skoro nic. A
najednou jich vidím tisíc, možná i víc.
Ženou se oblohou, jako velmi pohyblivý
mrak měnící směr. Jsou mi povědomí, jako bych je viděl už na starých obrazech,
kde vítr má podobu muže červených nadutých tváří co fouká z plných plic do
válečných polnic a halí svět kolem do šatů z tmavého tylu, chcete-li
modročerného zlatem protkávaného brokátu.
Ptačí sněm na lípě v České Vsi
při cestě v zatáčce, naproti domu se svatou Zdislavou ve štítu. Milión,
napsal by o nich Marco Polo a sotva by se o moc spletl. Přiletí jich pokaždé
tolik, že se až strom prohne a každý jeden z těch malých opeřenců se hlásí
o slovo. Dupe, volá, mává křídly. Esemeskuje. Křičí z plna hrdla a svých
sil. Dělejte něco, ráno už mrzne, letíme, letíme do teplých krajin. Někam na
jih, kde je špaččí ráj.
Vyřiďte si všichni cestovní
formality, pasy, očkování, fotky, celní prohlášení, kolky, a kdo poletí
letadlem váhu svého zavazadla a pro děti kinedril. Razítko do pasu a ještě si
vyměnit peníze a letí se. Končí ptačí sněm i velká srdcervoucí loučení. Potom
šup do řady a za hrušku, co stojí v poli a zároveň je orientační maják.
Ještě se musí nacvičit různé manévry. Pozor na vítr, co může formaci rozfoukat.
Pozor na Italy co do houfu střílí. Pozor na umrznutí, vyčerpání.
Je to dlouhá cesta, vydrží jen ti
nejstatečnější ze statečných. Přece jen, co je ten ptáček? Jen za groš peří, co
se vejde do ruky. Hlavička jak pětník v ní za míň rozumu. Z ničeho
nic vidíte nad sebou mrak zakrývající oblohu. Tisíce pětníků, tisíce ptačích
mozečků s jedinou vidinou. Pryč od zimy, do tepla Afriky.
Čím pro nás je ta kulička peří
utkvělého nutkání odletět na jih? Já sním, když vidím, jak každý z nás má
chuť vlézt si za kamna. Sebrat se a odletět někam, kde šplouchá mořská voda o
korálový útes. To ale my prostě neumíme, nemáme křídla a ani ptačí mozeček.
Stačí, že jim závidíme. A přitom my navždy zůstáváme tady a oni tam.
Asi to tak má být, někdo to tak
zařídil a je to správné. Nechtěl bych rok co rok balit kufry, houfovat se někde
na drátech, letět přes Alpy a nechat po sobě střílet Italy. S obdivem se
dívám na ty malé nezmary, jak jsou odolní. Je v nich víra v to
lepší…. V teplé počasí.
Žádné komentáře:
Okomentovat