V celém
průvodu a i v kostele svatého Václava jsem byl v uniformě
vojáka Československé lidové armády jediný. Ostatní, ač
nosili uniformy se zlatými knoflíky na sakách i na pláštích,
nechali své uniformy doma v šatnících a s babičkou se
přišli rozloučit v civilu.
Připadal
jsem si jako v dobrodružném filmu, nebo na přísně utajeném
zasedání generálního štábu. Co chvíli přibíhali od
nablýskaných černých aut mladí muži s telefony v uších
a ubezpečovali své nadřízené, že Praha, světový mír, a
jejich velíny nejsou v rukou nepřítele. Ano připadal jsem si na
pohřbu babičky ve své kopřivové uniformě s kabátem až ke
kotníkům zcela mimořádně.
Bratrancova
babička byla vystavena v rakvi před oltářem a zavřenýma
očima hleděla rovnou do nebe, kam dozajista patřila. Dva
generálové, čtyři plukovníci, tři špioni, jeden major, dva
vedoucí oddělení ÚV. Dvě babiččiny dcery, bratrancovy tety,
jsem neznal, ale co vím, v padesátých letech hlídaly
Slánského děti a tak jistě nebyly žádné nicky u státní
bezpečnosti.
Kostel
měl ostrahu, jako by na pohřeb přijel sám Dr. Husák, ale ten
poslal jen kondolenci. Průvod na hřbitov byl střežen, jako by
vezl státní dokumenty. A přitom na babičce bylo zajímavé, že
měla čtrnáct dětí, takže bratranec měl třináct tet a
strýčků. Asi proto trvalo vyřízení civilu, povolení opustit
posádku a účasti na pohřbu tak dlouho. Až když jsem řekl, že
velitel posádky na ten funus jede taky, šlo vše jako po másle.
Jen na tu uniformu se v zápalu omlouvání jaksi zapomnělo.
Stál
jsem tehdy vedle bratrance a jednoho z generálů a salutoval,
když jsem si domyslel, že farář řekl něco podstatného. A
podstatného toho bylo hodně. Babička těžce pracovala po celý
svůj život. I já ji znal jako stále něco kutící stařičkou
babičku, takovou tu pravou vesnickou babku s šátkem na hlavě a s
rukama, které stále něco dělaly.
V uniformách
se stříbrnými klobouky byli na pohřbu funebráci, koně s
čabrakami a s černým peřím na hlavách. Pohřeb to byl skoro
státní určitě tak byl střežen. Pro mě to bylo víc jak
„opušťák“ z milovické posádky. Byla to především
vzpomínka na starou paní, která toho tolik pamatovala a milovala
nás, děti.
Škoda,
že z toho pohřbu existuje tak málo fotek. Kdo přišel
s foťákem, měl smůlu. Ochranka pracovala tiše a
nekompromisně. Ač šlo o rodinnou sešlost, sešlo se tu mnoho
vzácných příbuzných. Velitelé divizí i milicí, diplomaté,
ohromně vlivní bratranci a jejich podřízení.
Byl
jsem rád, že jsem se pohřbu mohl zúčastnit. Městečko bylo
ochromeno od jihu i od severu. Doprava byla odkloněna, vrtulník
armády i bezpečnosti střežil klid na obloze. Místní občané se
cítili povzneseni. Taková žena tu žila a oni to nevěděli!
Ano.
Bylo to o vzpomínce na sběr klásků z polí, kde jsme
s babičkou mockrát a mockrát byli. Sbírali jsme klásek po
klásku, až jme se narovnat nemohli, jak nás bolela záda. Babička
byla úplně, ale úplně obyčejná ženská. Obyčejná ženská...
Až na ty děti, co se rozlétly do velkého světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat