Když
sedmikrásky za plotem rozkvetou, na vesnici si konečně řeknou: Už
kvetou!, a myslí na jaro. Na sluníčko. Není vesnickému nikdy
líp, než když je venku teplo a on se nemusí bát, co zase
pomrzne. Bát se o květy na stromech, včely i o všechny, kterým
se sype, hází, nalejvá. Jde hlavně o mladý a taky o ty, co jsou
a budou po hnízdech v korunách stromů….
My,
děti, zrovna tohle nevnímaly. Jaro tu bylo pokaždé. Záleželo na
zimě a na sněhu, zda bylo dost rampouchů a kde se na sáňkách
svést. Už aby zase bylo teplo. Den se prima prodloužil a venku
bylo cítit vůni jara a teplého deště. Jak to dělat a nemít
pořád mokré kalhoty? Ta ušlapaná, hnědá, ztvrdlá krusta
začala opět dýchat a byla to opět naše známá louka…
Snad
během jednoho, dvou dnů se za plotem z ošklivé, udusané
země stala krásná zahrada, co jsme znali, a ke které jsem se léta
utíkal. Zahrada plná sedmikrásek, kontryhele, pampelišek a
sladkého jetele. Připadala mi jako mohérová šála, jako barevná
obrazovka, útesy korálového moře plné akvarijních duhových
potvůrek. Mámivá krása jarní přírody. Chundelaté padáčky
pampelišek, zelená péče pálivé kopřivy, bílé konvalinky,
jednoduché sedmikrásky.
Nedivím
se, že o nich lidé zpívali písně, psali básně, malíři
malovali obrazy váz plných květin, pole jarního osení. Jabloně
v květu, rozkvetlý bez, záhony narcisů a tulipánů. Jaro,
to je dar nového života a rodící se nový svět. Telata, kůzlata,
žluté chomáčky husí, kuřat, plné králíkárny. Tak si já
pamatuji jaro pod Ještědem. To množství trávy, které vzbuzovalo
strach. Budeme musit sušit, každý den sekat, trhat mlíčí a
kopřivy.
Přišly
i první jarní mrazíky, deště a voda z Jizerek zvedly Nisu,
Smědou i Jeřici. Potoky z kopců se hnaly dolů. Ne ze všech
byly povodně. To sníh v kopcích se změnil ve vodu a odtekl
dolů k nám, k Machnínu, Chrastavě a Bílému Kostelu,
k Chotyni a do Hrádku. A to už bylo o pracích na polích, o
povozech tažených koňmi, ale i kravami a později už jenom
traktory. O práci v lesích, stahování klestí, a sázení
nových stromků v lese i v zahradách do jam už na podzim pro
ně připravených.
Nad
tím vším, vysoko na nebi, jsou k vidění ptáci černí, hnědí,
strakatí a ještě výše ti, co loví ty slabší. Ale byli tu i
čápi a volavky, řeky, potoky, vodní nádrže plné žab, ryb a
kolem prosluněné straně plné ježků, hadů a ještěrek. Vzduch
kolem je plný pilných včel, čmeláků a much. Nás kluky trápili
nejvíc komáři, následovala hovada, blechy a klíšťata. Ale co
to bylo proti tomu, že konečně zrály jahody a třešně a začalo
koupání v řece, na koupalištích a rybnících. Začaly růst
první houby. Večery končily na nebi rudými červánky… I to
bylo naše mládí, i to byla naše jara prožitá v Sudetech, v
českém pohraničí….
Žádné komentáře:
Okomentovat