V Liberci,
dole v Pražské ulici hned nad drogistou Hoffmanem, vpravo
v uličce, co bydlel malíř Volšička, byla půjčovna filmů,
ke kterým jste si mohli vybrat plakáty. Psala se šedesátá léta
20. století a já si čím dál tím víc myslím, že to byla
nejkrásnější léta po skončení obou světových válek. Byl
jsem vojínem dvouleté základní služby a dosluhoval v Dolních
kasárnách naproti Severočeskému muzeu. Kasárna byla v Liberci
ještě jedna, ale my dole jsme byli dozajista lepšími.
Zpět
do Pražské ulice. Půjčovna, kde jste si mohli nabrat celou náruč
barevných plakátů, z nichž polské a české byly naprosto
špičkové a přitom zadarmo. Dnes to zní jako pohádka, ale my
jsme si těmito unikáty vylepili svazáckou klubovnu a všechna
dostupná místa v kasárnách. Nezbylo nic, než plochy
polepené nádhernými plakáty světových i našich filmů. Prostě
a jednoduše, vypadalo to tam, jako v Karlových Varech, nebo
Cann, v době filmového festivalu.
Při
vzpomínce, jak nás v tom všichni podporovali si uvědomuji,
že pohled na různé věci léty mění. Je to o lidech. Mrzouti a
pacienti se spolehlivě poznali už předem. Tak jako dneska, i tehdy
stáli v cestě čemukoli. Co všechno se za těch 40-50 let ve
společnosti změnilo. Jen lidská slabost, lidské chyby, zbabělost,
lenost a závist přetrvaly.
Rodí
se noví byrokrati, důležití, a nepostradatelní. Svět umí
telefonovat a komunikovat na všechny možné způsoby, odhalí
tajemství a podá informaci o všem, co se kde děje, během
sekundy. Lidé jsou čím dál, tím víc vzdělaní. A pak se
setkáte se závistivcem, udavačem, co vás vrátí mnoho desítek
let zpátky.
Stále
se musím vracet k těm filmovým plakátům. Na jejich cestě
k vylepení je mohl kdekdo zastavit a najít milion důvodů,
proč ne, a odůvodnit to spoustou argumentů. A takových momentů
najdete i vy jistě dost. Stále se opakují a vrací nás někam
hluboko do středověku, kde každý konflikt znamenal hned válku,
hladomor a utrpení obyčejných lidí. Těch universit a vyšších
škol, co jen kolem nás každý má a jak málo se jej dotklo, že
by se měl stát lepším člověkem... Je machr, úžasný vědec,
jezdí do Alp lyžovat, ale stále mu něco schází. Být člověkem,
třeba mužem z plakátu. Neumí nic jiného, než nemít rád
lidi na úkor sebe samého.
Nevydat
víc, než přijímat. Nebýt klukem z plakátu, nebo
Sandokanem, doktorem Galénem, Angelikou není nic víc, než dávat,
nehledět na čas, na problémy a vzájemně si pomáhat.
Je
mi líto všech promarněných iluzí a snah něco zlepšit. Těch,
kteří neměli to štěstí a čas zrealizovat něco, co by nám
svět zkrášlilo a zas o něco víc polidštilo opici. A proto vám
všem, komu se daří ,chci říci: Pomozte slabším a otevřete svá
srdce těm, kteří jsou na tom hůř, než vy. Ať jsou plakáty
všude tam, kam patří a ať nikdo nikomu už nikdy nehází klacky
pod nohy.
Psáno
o Vánocích roku 2013 v Liberci.
Žádné komentáře:
Okomentovat