Tety,
ach ty mé tety! Jeden má chuť říct spolu s klasikem: „Mé
drahé tety.“
Ta,
které jsem nejméně rozuměl, byla od roku 1944 vdovou. Muž jí
padl na ruské frontě, žel na té druhé straně. Jako sudetský
Němec narukoval hned po svatbě a teta Anežka pak na něj do své
smrti už jen vzpomínala. A to zrovna v době, kdy její
sestra, moje matinka balila pár kousků prádla pro dva na cestu do
Terezína. Další teta byla odrostlejší, jiná zasáhla do příběhu
o padesát let později.
Válka
a okupace citelně do života sester zasáhla. Vítězné mocnosti
dorazily do Terezína a do Prahy včas a život sestřiček už
nemělo, co ohrozit. Jejich vztah zrál jako dobré víno a nebylo na
nebi mráčků, který by zakryl zářící a usměvavé nebe.
Děvčata stárla spolu se svými dětmi, z nichž některé rovněž
dělaly svým matkám a otcům jen radost. Až na tetu Anežku. Po
smrti svého manžela se už nevdala a žádné děti neměla.
Na
svět přicházely další generace dětí, a kolem hřálo slunce a
v Sudetech pěli ptáci, zurčely potoky, v podvečer se Ještěd
halil do mlhy a okolní hluboké lesy šeptaly, zda na Liberec spadne
déšť, zda porostou houby, zda si dát pozor na klíšťata a
infikované komáry. Teta Anežka si spokojeně žila v domově
pečovatelské služby, užívala si vdovský důchod ze Západního
Německa a v podstatě ji nic netrápilo. Snad až na jedno.
Komu co odkáže, až odejde za Kurtem, zemřelým manželem. Nakonec
se jednalo jen o pár maličkostí, a kdo by je chtěl.... Pár
kousků starého nábytku, postel, skříň, malá lednička,
prastarý televizor, kuchyňské váhy na kredenci ještě z První
republiky. Já sám takových podobných mám z blešáků asi
tři. Jsou ve sklepě a reznou. Dnes už ani nevím, proč jsem si po
stovce kupoval.
Obě
sestry se při pravidelných návštěvách ubezpečovaly o své
lásce a tak ani nedošlo k formálnímu sepsání toho, co
která zdědí. Do toho vstoupil i další možný dědic. Sestra
manžela, který padl na ruské frontě. I ta se starala o švagrovou.
Každá
dostala přislíbené v dědictví, ale úplně jiný osud měly
jednoduché kuchyňské váhy, co stály nahoře na kredenci. No a
jak to dopadlo? Jedna z příbuzných si váhy odnesla domů a
na malér a rodinnou diplomatickou roztržku bylo zaděláno.
Čas
plynul a já jsem se zcela náhodně setkal se vzdálenou sestřenicí.
Řeč se nesla v duchu radostných vánoc, až přišla řeč na
dárky, které nemusíme, a tak mi byly představeny kuchyňské
váhy, jejichž pohnutý osud jsem tušil. Ano byly to ony, ty, které
dosud hořce oplakává maminčina nejmladší sestra.
Co
teď? Mám vstoupit po tolika letech do děje a dořešit dějový
uzel? Mimochodem, váhy mi byly nezištně nabídnuty k okamžitému
odvezení kamkoli. Odmítl jsem. Nevím, zda se kdy v rozhovoru
se současnými nadmíru milými majiteli zmíním o jejich osudu. A
to se řekne – kuchyňské váhy...
Žádné komentáře:
Okomentovat