Ano,
jistě, co by pokrývka hlavy. Potkával jsem pány s pokrývkou
hlavy od útlého mládí. Nemusí to být přeci ten klasický
klobouk. Co já jen viděl prapodivných!
Začneme
se „šábes deklem“, což je přeci taky klobouk, ne-li
klobouk mezi klobouky. Jít do templu bez klobouku na hlavě?! Mohl
ho nahradit kapesník se čtyřmi uzly po straně. Tak, to bychom
měli asi ten první.
Další
byl můj, bílý z obyčejné pleny, z bavlny, aby mi
sluníčko nesvítilo do očí. Pak maminčin. Ta měla klobouček i
se závojíčkem přes oči. Dál v pořadí byl vedoucí, co
prodával klobouky na Sokolovském náměstí v Liberci. Sám je
i nosil. A proč si jej pamatuji tak intenzivně? Protože neměl
ruku, ale kůží potaženou protézu a tohle mi přece nemohlo ujít!
Další
klobouk patřil tátovi. Jeden pro denní nošení a jeden na svátky.
Táta měl prostě hlavu na klobouky. Já, ač jsem je celý život
zkoušel, vypadal jsem v každém jako osel, desperád, vyvrhel.
Co
vím, tak nejvíc klobouk slušel herci Kopeckému a to v rolích,
kdy hrál postavu nepříliš lichotivou, spíš zrádnou,
potměšilou… Snad to bylo i státní politikou. Já se pamatuji,
že klobouk nosil z prezidentů jen odborář prezident
Zápotocký a prezident Antonín Novotný.
Kloboučnictví
bylo vlastně skvělé řemeslo využívající kdekterý materiál.
Mně fascinovalo, že i chlupy králíků, co jsme měli doma
v králíkárně. Klobouk patřil k literárním hrdinům -
León Clifton, pak ten, co v májovkách chytal motýly. Branald
své vandrovníky vandrující přes Rakousko nechal pracovat v jedné
takové obskurní hradní dílně, kde nosná práce byla
o kloboučcích z Vídně.
Klobouky
patřily vždy k módě z Paříže. Klobouk s velkou
přímořskou lodí, klobouk s mrtvou pernatou zvěří, klobouk
se záclonou. Klobouk nosili švédští i císařští. Švédové,
když si v roce 1648 v Praze nakradli, měřili svou
úspěšnost – klobouky. Tedy, kolik se do nich vešlo. V podobných
kloboucích se vozila ve středověku i pošta. Klobouk musel čelit
i ráně kopím a bez něj by nebyla ani vojenská helma. Klobouk byl
také čarovný, když se po dýnku prstem zatočilo, vzduchem létaly
z nepřítele třísky.
Klobouk
byl a bude součástí elegantního muže. Vezměte si myslivce. Ten
má k zelenému plášti klobouk, který zdobí pérko sojčí,
odznaky a štětka kančí. Klobouk poslouží i těm, co už nic,
než ten klobouk nemají. To si pak sednou na schody před kostel a
žebrají. Dávají věřící, nevěřící i kolemjdoucí. Do
klobouku lidé dávají i na pouti, klobouk nosí cirkusoví klauni,
burzovní makléři, herci typu Jamese Bonda, velkých průmyslníků
19. a 20. století. Z klobouku se dá i pít, daří se tam v
něm vším i vší té havěti, co se drží ve švech a
v zákoutích.
Klobouk
je i součástí hlavy páně inspektora, klobouk nosil kdekdo
z galerky. Klobouk patří do závětří, do ulic, kde fouká,
patří k diplomatům a ke kouzelníkům. Můj tatínek v něm
prodával v zelenině květák, mrkev i cibuli. Rozkošný klobouček
nosí zemědělci pěstující rýži, čaj i brokolici. Klobouček
je prostě slušivá pokrývka každé hlavy...
Žádné komentáře:
Okomentovat