Ten
cíp lesa, kde končí Bedřichovka a začíná Chrastava, nenajdete.
Nikdo tu už trávu neseká, keře, jakoby se rozhodly opustit velké
stromy, své chráněnce a rok od roku sestupují níž a už brzo
budou u vody. U potůčků a pramenů opouštějících les i jeho
kraj, prostupují nezadržitelně krajinou rýh a poutních cest a
cestiček. Už brzy vstoupí mezi plaňkové ploty starých chalup a
rekreačních vilek na úpatí městečka.
Je
tomu už tolik let, co tam dole, skoro u státní silnice, žila
Šarešová, tam u jednoho z těch cípů lesa. Všude odtamtud
bylo daleko. Nejdál snad do Machnína do školy. Já a Ruda jsme
v ten čas chodili do první třídy a mladá Šarešová do
páté. Nám prvákům byla známá tím, že o přestávkách
padala na zem, měla pěnu kolem pusy a učitelé ji drželi za ruce.
A hlavně bydlela od školy nejdál, až u rybníka, kterému se
říkalo Šarešák. A tak jsme se s Rudou byli oknem podívat,
jak žijí.
Byl
to zemědělský dům z kamene a dřeva, co okolní les na
Bedřichovce dal. Přes špinavé okno, které nebylo čištěno
nejméně sedm let od doby, co jsme vyhnali Němce i z Bedřichovky,
jsme hleděli do hlavní místnosti. Byly tam vytrhány podlahy
a oni tam žili na udusané hlíně.... Utíkali jsme s Rudou
pryč. Daleko od stavení do vzdáleného Machnína.
Vrátili
jsme se tam až jednoho téměř jarního dne, kdy jinde sníh už
tál, ale tam kolem Bedřichovky se schovával v lesních zákoutích.
A ten samý den, co školní tašky dvou nerozlučných machnínských
kamarádů skončily doma za dveřmi, jsme se rozhodli. Dnes nebo
nikdy. Sestoupit do sněhových návějí na hranicích mezi
Chrastavou a Libercem. Co mám povídat. Je to, jako byste postavili
stan uprostřed sněhových plání Antarktidy. Před vámi sněhový
val vysoký pět - deset metrů. Otázka je, kdy povolí a s hlukem
alpské laviny se utrhne a vezme s sebou do Chrastavy vše živé
i neživé, zaplní terénní nerovnosti na své krásné cestě plné
hrůz.
Nic
z toho jsme netušili, když jsme seděli na vrcholu všeho
toho, co nás mohlo, a žel za chvilku potkalo. Začalo to tím, že
Ruda se šel na okraj převisu vyčůrat. A dole uviděl tři holky
z Bedřichovky, co tam trhaly sněženky. Z našeho
původního záměru užít si uprostřed hory sněhu sešlo. Kdovíco
se uprostřed hory sněhu probudilo. Zavířil prach, snad to byl
sníh nebo jen studený vítr, v hloubce pod námi něco prasklo
a pak si pamatuji jen to, že bylo kolem jenom bílo, studeno, dušno
a povědomí, že je to náš konec, naše poslední hodinka.
Hukot
sněhu dolehl záhy k uším děvčat a ta nás zachránila, když
doběhla do vesnice pro pomoc. Všude se nám pak smáli, jen doma
ne. Tam došlo i na pásek a šatní ramínko.
Žádné komentáře:
Okomentovat