Vzduch plný ozónu a kapek do očí.

Když oči brečí, říká se, že slzí. Když v Sudetech zabouří, tak to je po obou stranách pohraničních hor o tom, že si máš dát pozor, neboť z lesů, hor a kopců vystupují na povrch horké prameny, aby vzápětí uhasily žár černých tůní, mokřadel a bažin, co se tlačí až k nám, do našich srdcí, maštalí zdomácnělých koní, podél plotů k vlakovým zastávkám přes Ještěd až k Máchovu jezeru a dál k Mníšku pod Brdy.

Vzduch kolem nás jiskří a létá, jako výboj elektřiny voní tak svěže a hmatatelně, že slabší povahy vidí kolem sebe osoby, co mají kolem hlavy svatozář. A k tomu leje jako z konve, plné kýble vody od země po hlavu. Nejhorší je, že vody je tolik, že vám teče rovnou do pusy, za krk, na chlupatá prsa i do podprsenky.

Ze země záhy stoupá pára a potí se nejen les. Jeleni a laně se klepou zimou, kdežto veverky a kanci si vlezou někam do sucha a spí jako na kavalci. Taky ptáci se halí do páry - nevidím tě, neslyším tě. Sedí tiše, aby je slejvák, sudeťák bouřlivák a pytel z Raspenavy ani neviděl. Jó, když u nás za Libercem zabouří, je lepší dát si pivo a natáhnout si nohy v sednici. Nohy na rovno, nebo i trochu výš, koukat do stropu a čekat, až bude líp.

Na horách v potůčcích pod Smědavou do Bílého Potoka se potom valí vlny, na kterých mohou plout i zaoceánské lodi a beru s sebou všechno. Mosty, elektrárny, Franclíkovi svah a kus chalupy. Potom tu jen málokdo zůstane jako on, aby to dával dohromady. Přesto je i u Smědavy krásný kraj, Sudety, jaký jiný. A lidi jsou tu plní vůle, vzduch plný nábojů do pušek a děl. To, že z očí občas kape, to svědčí jenom o jednom. Je tu krásně.

Žijí tu silní a pracovití lidé, ruce sedřené prací nejsou krásné, ale dílo po nich vidíte všude. Zima je tu dlouhá, slunce si dává na čas a chodí nepravidelně, o tepu radši nemluvit. Je tu parádně, obloha jako šmolka, nebo, že na krok pro mlhu nevidíte. Příroda si tu pohrála s těmi, co se tu octli omylem a podala ruku těm, kteří se pro ozón v povětří občas zakuckají a déšť jim teče do očí.

Stojí za to sednout si v lese do mechu tam, kde je plno zeleně, stromů, keřů, vysoké trávy blízko potoka, odkud je slyšet, jak voda poskakuje a skáče z kamene na kámen, kde nic, než tisíc komárů čeká na Janu, až si sedne. Pak se vytvoří na obloze něco jako hlava lva, mocně otevře tlamu a spolkne Janu i Egona. Milá příroda plná ozónu a slaného potu, co z čela padá do buchet, nebo do smaženého květáku. Les je plný postranních myšlenek, ale to, co mu dává sílu je ohromná snaha obětí vzepřít se osudu a zůstat naživu. Protože miliarda komárů, je nic proti tomu zavzpomínat si: „Pamatuješ se? My dva, čas teplého jarního deště, vzduch plný ozónu a komáři...“