Jsou části mého města, která navštívit před dvaceti – třiceti
lety, dnes místo nepoznám. Snad proto, že tu teče kolem řeka. Město kdysi
vypadalo tak trochu jako laguna, však se jisté části říkalo liberecké Benátky.
Co tropila voda je snadno vidět na těch nejstarších fotkách z konce 19.
století. To se to žilo! Ryby se chytaly jen tak v uličkách, k čemu si
ničit na botách podrážky, když se tu po ulicích dalo plout v pramicích…
Právě v téhle části města si na regulaci toku Nisy dali záležet ti, o tu
žili před námi. Už téměř sto dvacet let si voda netroufne vystoupit
z koryta ven.
V Barvířské ulici také jezdila tramvaj a na mostě přes
řeku měla vyhrazenou část. Ještě dlouhá léta po tom, co tudy přestala jezdit,
byla vidět část děleného mostu. Za První republiky, jen kousek od místa, kde
dlouhá léta sídlila jediná liberecká autoškola, byl velkoobchod páně Eppsteina
s konfekcí. Od dětských námořnických oblečků po skvostné obleky
k promoci, na vysoké svátky ve zdejší nové synagoze, na tancovačky i do
plesu. Babička tu taky nakupovala a starého pana Eppsteina dobře znala. Otec
s jedním ze synů téhle rodiny chodil na náboženství a ve stejný čas četli
z tóry při vstupu do řad dospělých. Zajímavostí bylo, že tenhle závod
s konfekcí byl nejlevnější v Liberci. To si majitelé skutečně hlídali a na
tom principu i bohatli.
Ve stejné ulici stojí mimo jiné i škola. Chodil do ní i můj
syn, universitní profesor. Dnes škola vzdělává ty nejslabší. Rohový dům patřil
od nepaměti české menšině, dobré kuchyni, boxu a sběratelským setkáním hobby
klubu s pěkně dlouhou tradicí. Naproti škole v Měsíční ulici žil dost
dlouho, abych si to pamatoval, děda Arthur. Dole v přízemí ve ,,Snaze“ -
kožedělném družstvu, opravoval boty
výborný liberecký švec.
Úplně jsem se zapomněl zmínit, že za mostem přes řeku stojí
dva prastaré omšelé činžovní domy, kde se v jednom z nich před sto
padesáti lety narodil můj děda. Co všechno prožil jeden liberecký Žid za
sedmdesát let dvacátého století, než zemřel na opačné straně ulice
v prvním patře nad provozovnou šikovného ševce!
V domě občas nesvítilo světlo, v mezipatře bylo
suché WC, malá kamna prohrávala boj v místnostech s vysokými stropy.
Uhlí jsem nosil dědovi v pondělí a ve středu z hlubokého sklepa, kde
vládu nad prostorem a časem vzali do tlapek potkani. Nevraživí a ostražití.
Neměli z mých návštěv evidentně žádnou radost a projevovali to hlasitým
pískáním a přebíháním kolem mne, v co nejtěsnější blízkosti. Nepoznal jsem
od té doby větší pocit hnusu a marnosti. V ulici bydlel s rodinou i lakýrník české národnosti pan Hanzlík. V osmdesátých
letech stará paní Hanzlíková na chodníku natírala okna a vyprávěla mi, koho
ještě v téhle ulici znala, komu a co nebožtík natíral. Bylo to veselé i
smutné vyprávění, plné pelyňku i máty...
Žádné komentáře:
Okomentovat