Je
to o tom, kdo půjde spát, a kdo usne ještě v tomto století.
Kdo koho měl a míval rád. O časném vstávání a holení a
snídání. Kdo komu pomůže, kdo zhasne nebo si chce ještě
povídat. Mládí je o šťastné hvězdě a o spánku po celou noc.
Nikam nechodit a nechat si zdát šílený hlouposti. Mládí je o
dešti, o vysoké mokré trávě, o štěstí.
Je
toho tolik, co nikdy nikdo nesváže do otýpky a nehodí si ji
svázanou přes ramena. Jde o překrásnou měsíční osvícenou
krajinu. To je fůra štěstí. Otýpka hozená přes rameno a jen
tak jít a cestou snít, vandrovat světem nemajetných. Jen tak
s batohem dříví na plecích. Mít akorát pevné boty a před
sebou cíl, nikterak malý. Jít, stále jít, nebát se, být mladý
a šťastný.
Jako
jsou všude v lese mravenci, jako, že pokaždé za horami
svítá, nemám a neměl jsem s tím starosti. A byla při mně víla
lesní studánky, větve stromů a taky jejich kořeny. Nebeská báň
pokrytá hvězdami, měsíc a jeho stín, voda, co teče v příkopech
a zakopává o plechovky, o kusy čehosi, co tady do příkopu
zahodili cestáři.
Mládí,
na které vzpomínám, bylo o kalhotách s gumou v pase, o
švédské košili, o době, kdy máma byla doma a táta domů nosil
tak asi jeden a půl tisíce výplaty. Na co si vzpomenu a vidím, to
jako by bylo včera. Z nikoho z nás rodiče, nechtěli
udělat stroje na prachy. Byli jsme obyčejní kluci a holky, co
radostí výskají, když jim skončila škola, a začal čas
nicnedělání.
Mládí
bylo i o čichání toluenu a jiných ředidel. Žel zařval na to i
syn tátova kamaráda pana Michálka. Měl všechno, co já neměl.
Za mnohé bych i dneska dal sbírku pohlednic a známek. Mládí, to
nebyl jenom smutek, když někdo z blízkých odešel. Byla to i
radost každé ráno, když slunce vstalo a odvedlo nás do školy,
na kopec, k lesu, mezi baráky, na pole, kde bylo už vše
sklizeno, na hřiště, tam, kde se nám líbilo.
To
bylo mládí. Pes i domácí kočka, fůra věcí, co mě bavilo
dělat. Čas, který nikdo hodinkami tak moc nekontroloval. Stráně,
špatně udržované cesty, úvozy, pěšinky lesem. Naše mládí
kluků i mladých slečen. Nás, co s vděkem vzpomínáme všech
hloupostí, které jsme provedli a ještě provedeme...
To
byla a je generace dětí Sudet, co s rodiči tu žili a žít
tu chtějí stále. My Němcům už nic nevyčítáme. Jsme novou
generací obou stran, která už nechce jednostranný pohled. Pokud
jsme byli mladí, tak to nešlo. Čas nazrál až nyní. Naši rodiče
to asi nepochopí, příbuzní zavražděných asi taky ne. Čas se
nezastavil a stáří je o rozumu. A čas a rozum rány zahojil.
Kolem je svět bez hranic. Co by za to dali ti, co tu žili před
námi...
Žádné komentáře:
Okomentovat