Hluboký
mír a prosperita. Tak nějak by to řekl spěchaje z Vikárky
ctihodný měšťan pražský, pan Brouček. Byl s ostatními po
odpolednách svědkem nákupní horečky. Z toho, co zřel,
ještě teď mu zrak přechází a on jen nevěřícně kroutí
hlavou. On, svědek Prahy plné husitů a bratří podobojí, bratra
Žižky, Prokopa a dalších, byl tou dnešní Prahou ohromen. Zvou
ji za pelech neřestí a nakažených blech, jídla, co se nesní,
drahých látek a ještě dražších kožešin, bot špičatých a
čepic rohatých, všelikerých spon a drahého kování, kamení
z kterého oči přechází…
Nejezděme
až do Prahy… V obchodním domu v centru metropole
severních Čech v Liberci ohromuje počet a kvalita
doprovodných pořadů. Co by kamenem od radnice dohodil desítky
zajímavých stánků, konče prodejem opracovaného kamene. Ten, co
mi vzal dech, a o kterém se mi dlouho v noci bude zdát, byl
zelený a velký jako dlaň. Původem z daleké Sibiře, něco
jako drahá, vzácná známka, květ orchideje, vzácné koření.
Krásný
malachit s kresbou v zelené barvě motýlí, do které svítí
slunce planety, co žhne ohněm a převrací kontinenty, v moři,
kde voda vře a staví z perleti nadpozemské krásy schránky.
Kámen barvy zelených očí mladé krásné nevěsty, moří korábů
plných zelené kávy, černých tváří a voňavého hřebíčku.
Tak, jako černý obsidián, ostrý jako nůž, co víc, než řeže,
malachit je jako vzácná kůže, srst hranostaje, plášť, co halí
postavu samotného krále.
Dotkl
jsem se jej jen zlehka prstem a budu mít ten pocit stále. Vyrostla
z něho věž, maják, knihovna, dlážděná cesta cest.
Krystal vědění a krásy, práh pod dveřmi, co vedou do kosmu.
Malachit je pro mne kříž i Davidova hvězda, cesta k Bohu,
stůl i židle na zápraží domu. Svit měsíce i polední žár
slunce, voda, co hasí žízeň, chléb namazaný máslem, který
utiší hlad. I křídla, co nesou ptáky vysoko do oblak….
Postál
jsem na té chodbě, kde dva lidé z mého města prodávají
plné hrnce, ošatky a kýble plné broušeného kamení… A stále
viděl jen ten jeden jediný kus. Zjevení – malachit. Hned vedle
výstavy starých libereckých pohlednic, kovů různých tvarů,
keramických těl, sušených plodů, salámů a voňavých jitrnic.
Je
krásné žít pro chvíli strávenou mezi květy, co jednou, žel
brzy, uvadnou. Svět lidí je světem plný překvapení. Člověk se
stále jen učí. Často vidí svět jen skrze jednu optiku,
konzumní. Když se pak na chvíli zastaví a zavře peněženku a
přestane jen jíst, vystoupí mu na čele vrásky. Přemýšlí.
V tu chvíli by měl vidět jiný svět. Svět z malachitu,
motýlích křídel, lidí, čistých charakterů, přejících
srdcí…
Kamení
jsou všude hromady. Z kamene je i rosetská deska, která nás
naučila číst hieroglyfy. Rozumět cizím slovům, člověk
člověku. A tak vás prosím: Nesuďme jenom podle kabátu, ale i
podle toho, jak komu bije srdce, kolik má tepů za minutu, zda kámen
v jeho dlani hřeje, pálí a ohněm září, jak hvězdy na oltáři….
Žádné komentáře:
Okomentovat