Na
koberec se jezdilo do Prahy. Ten menší existoval v Ústí nad
Labem. Od přijetí socialistické Ústavy v roce 1960 se Sudety
po patnácti letech dočkaly nového organizačního uspořádání.
Na rozdíl od říšského Sudeten-Gau tu byl Severočeský kraj
s metropolí už ne Liberec, ale Ústí nad Labem. Kdo znal
tohle průmyslové město zblízka, zaplakal.
Nebyla
to jenom chemička. Lidé se tu především necítili po léta doma.
Ani finanční příspěvky nijak nepomohly. Pár kilometrů od
krásných lázní Teplic, Litoměřic, Krušných hor a Děčína,
bylo Ústí nad Labem po dlouhá léta strašidlem pro všechny,
kteří měli co do činění s tímto aglomerátem moci a
zároveň neschopnosti změnit cokoli ve prospěch lidí, co tu
žili...
Gorkého
náměstí, centrum Prahy. Z jedné strany obrovský rohový
dům, kde celá desetiletí měly své vrcholné orgány organizace
dětí a mládeže. Od Ligy proti bolševismu až po Sociaůistický
svaz mládeže. Kolikrát si mě Juraj Varholík a další bossové
mládeže pozvali k předložení materiálů si už nepamatuji,
ale v živé paměti mám, že oni se učili od nás. Nakonec se
s tím ani netajili a jejich výjezdy k nám byli častější,
než naše k nim. Však jsme si cestu do Prahy vždy něčím
osladili.
U
mě to byly návštěvy antikvariátů. Pár kroků od kanceláří
mého chlebodárce byla Dlážděná ulice a v ní krámek,
který byste hledali spíš u nás doma v Sudetech, v zanedbaném
pohraničí. Vše prastaré, omšelé pamatující prvorepublikové
majitele. O co větší hrůza z ulice o to uvnitř lákavější
sklad a plné regály. Jestli si na mne šéf československé
mládeže vyhradil půl hodiny, pak tady jsem strávil celé
odpoledne v lepší společnosti. Malý Váchal, ex libris, celé
šuple, kus 5 korun československých. A k tomu ta správná,
ač letitá obsluha, kterou jste neobtěžoval. To vše patřilo ke
koloritu a ke správné hře o poklady. Málo místa, jakoby nechuť
se s vámi bavit, informace za milión, dohady, pře, souzvuk
duší, miliardy sympatií, těch malých tvorečků, které zde
návštěvníkům pronikaly až do morku kostí. Tady jsem byl mezi
svými.
Podobných
tmavých krcálků, až po antikvariáty pro nóbl kunčafty, byla
v Praze celá fůra. Někde vás obsloužil bývalý hrabě,
jinde chartista, náboženský fanatik, ženská z domácnosti,
nebo takový vesnický kluk, jako jsem byl v té době já.
Každý přinejmenším o dvou duších. Uhranuti zaměstnáním, ale
i jako dítě na Matějské pouti uchváceni tím, co milovali. Mě
neuchvátil sport, rockové koncerty, zahrádka, pes ani kočka,
chalupa u Sychrova, cestování. Já rád celý život něco hledám,
objevuji, probírám se šuplíky, regály a krabicemi. Čtu a ptám
se, zda je to pravda....
Žádné komentáře:
Okomentovat