Tatínkova
láska k autům byla všem kolem známa a pokud vím, tak všemi
rovněž zneužívaná. Začala to ženami v téhle rodině.
Moje babička, tatínkova maminka, nevím, co ji v tom
krejčovském salónu v Liberci ještě před První světovou
válkou naučili, ale ta by z fleku mohla velet armádě.
Dědeček se z té První války vrátil jako nadporučík a to
uznejte je menší šarže než generál. Takže babička ovládla
bojiště, vzali se a narodil se jim můj otec….
Babička,
ještě než děda narukoval, si udělala jako jedna z mála
libereckých dam řidičák a auto? To byl její velký sen. Zato
dědeček! Ani povzdech, ani pohled, slovo obdivu. A tak vztah ke
spalovacímu motoru a pohled zpoza okénka automobilu patřil babičce
a ve 20. letech minulého století už i mému tatínkovi. Ještě
dlouho vzpomínal na jejich první auto Ford-T-mobil v barvě
černé. V jiné se snad ani nevyráběl.
Tak
o padesát let později jsme jeli do Varnsdorfu a na známém kopci
Šébru si táta zavzpomínal, jak to bylo dříve s chlazením
vodou u těch starých auťáků. Auta trpěla prý jako zvířata,
halila se do vodních par, sípala nedostatkem – asi vzduchu, jak
to babička komentovala. Tatínek běhal kolem vozu jako zkušený
servisman a děda seděl vzadu, četl si noviny a dělal, jakoby
čekal, až mu číšník přinese objednanou kávu…
Měl
tu nejlepší možnou praktickou výuku. První zlomenou ruku měl od
kliky, když ,,natáčel“ motor. První peníze, co vydělal, šly
na opravu motoru. Potom přišli jeho bratři, aby za ně udělal
autoškolu. Udělal, ale podotýkám, to bylo za ještě První
republiky a provoz na silnicích se nedal srovnat s oním
šílenstvím, které zažíváte dnes, den co den, a to už nejen
ve špičce, kdy se pracující vrací auty po práci do svých
domovů.
Musím
tatínkovi, jeho bratrům, ale i babičce přiznat, že neměli nikdy
žádnou automobilovou nehodu. A to tatínek krmil ta svá auta vším
možným a dá se říci i nemožným. Dřevoplynem, který si sám
vyráběl tím, že vzadu na autě si přitápěl polínky. Benzínem,
který si sám vyráběl a který měl základ v restaurační
kuchyni. Naftou, kterou se už jako olejem, emulzí chladily
obráběcí stroje. Benzínem od vojáků našich i okupačních
armád, který ,,střílel“
víc, než oni na východní frontě, nebo ve vojenském prostoru –
v Ralsku.
Jak
to ten tatínek dělal, že mu auťák byl po celý život snem,
dárkem, milovaným dítětem, na které se nezlobíte, a které vás
doprovází životem. Za volantem si odpočinul, zapomenul, kde ho co
bolí. Jak já jej miloval a obdivoval! Nikdy jsem neměl dost odvahy
a času mu to říct. Asi to znáte sami. Většinou to tak chodí a
pak -... pozdě bycha honit.
Když
potom odejde, odjede, a je to navždy, je pozdě. To jenom kouř
z výfuku a písek od pneumatik zachrastí na asfaltu. Už tu
není. Bude to třicet let, co jsem si jeho řidičák uložil do
šuplete. Napořád. Tati, měl jsem tě rád...
Žádné komentáře:
Okomentovat