Když
jsem stál 20. prosince roku 1968 v Londýnské ulici Downing
street 10 před nevzhledným, tuctovým vchodem, nedočkal jsem.
Bydlí tam britský ministerský předseda a ten, když prší, je
podle tradice, byť se jedná o pár metrů, než usedne do černé
limuzíny, ukrýván před deštěm pod velký černý asi i
neprůstřelný, deštník. Tak nějak jsem uvažoval, stoje hodnou
chvilku a sám sebe schovávaje pod skládací deštník z Německé
demokratické republiky…
Deštníky.
Pokud si vzpomínám, tak na počátku druhé poloviny dvacátého
století se u nás víc, mnohem víc, nosily ,,pršipláště“,
kabáty z igelitu, nepromokavého materiálu na úkor deštníků.
A skládací deštník nebyl v
obchodech ani nabízen. Východní Němci s jejich
individuálním dovozem a následným prodejem měli slušný obchod.
Takzvaná
pláštěnka do deště byla většinou z igelitu, byť levná,
tak použitelná jednou, maximálně dvakrát. Verze bez knoflíků
se trhala už při oblékání, verze s knoflíky se trhala u
knoflíků a při sundávání. To se týkalo nás dětí. Otec a
myslím, že na tom byli stejně i ostatní měli deštníky za něco
nedůstojného hlavy rodiny. Něco na tom bude, nepamatuji se, že by
policista, voják, uniformovaná osoba byla při dešti kryta
deštníkem. Jim sloužila perelína známá i z francouzských
filmů, kde ji pošťáci, četníci, důstojníci mají na sobě při
dešti, což vytvářelo kouzelné scenérie, siluety pošťáků,
policistů v honbě za zločinem, při doručení pošty
v dešti, na kole…
Postupně,
jak v NDR zvyšovali výrobu skládacích deštníků, bylo i
doma čím dál častěji i vidět osobu se skládacím
deštníkem. Ještě později i naše představitele bylo vidět pod
černými deštníky, jako toho britského ministerského předsedu
na Downing str. 10.
Otrávená
špička deštníku posloužila i k politickému atentátu.
Deštník byl součástí, často i hlavní rolí filmového přepisu
humorné zápletky, příběhu. Deštník byl důležitou rekvizitou
pana Tau z dětského filmového seriálu, deštníkem měla být i
ona iluzorní představa ochrany zemí střední Evropy před
jadernými hlavicemi. Pod deštníkem se schovaly hlavy milenců.
Deštník přimaloval umělec do obrazu plného slunce, a hle! už to
nebyl deštník, ale slunečník. Deštník, pánský lze použít i
jako hůl s překvapivě dobrými výsledky. Deštník byl jako
pravzor pozdějšího padáku.
Skládací
se vešel i do nákupního košíku, ale byly i velké, pod který se
v dešti schovala celá rodina. Ač zdá se jeho hodnota ve výčtu
věcí, co člověk používá, malá, opak je pravda. Nezmoknou
vlasy, oblek, šaty, pánovi pleš, důležité dokumenty. Deštník
je i stále zapomínaná věc. Je stále v pohybu a neznám
jinou věc, kterou někam položím a většinou odcházím bez ní.
To je prostě deštník, dělej co dělej, jiný už nebude. Černý,
modrý s kytičkami, ať je jaký je, důležité je, že když
prší dá se otevřít a funguje.
Žádné komentáře:
Okomentovat