Ze
střechy spadla kočka. Z toho horka se narovnal i vlnitý plech
a střecha byla rozpálená, jako žehlička. Kdo byl u vody ten
odtamtud utíkal, kdo seděl v autě omdlíval. Tak tohle jsem
zažil v Samarkandu na letišti na vlastní kůži. Na betonové
ploše u letadla L14, co mě mělo vrátit do Taškentu. Tam bylo o
stupínek chladněji, ale už jsem chtěl být v Liberci.
Horka se brzo přejedí a my si jich neumíme vážit. Pokaždé se
najde argument, proč si na horko stěžovat.
Když
je kolem třicítky, tak je to i doma na mrtvici. Domácí zvířata
zrovna tak, jako my, se horka děsí. Zapomínají, že jde o dva až
tři dny v roce. Takové malé ochutnání. Mě se poprvé
spálily tvářičky do barvy hovězího steaku, když se maminka
zapovídala v krámu paní Lankové v Machníně a já spal
v kočárku s tváří na sluníčku.
Podruhé
k tomu došlo, když už jsem byl školákem. Naproti
„Nordlichtu“ (Polární Záře), bývalé machnínské hospody,
kde jsme bydleli, je hřbitov. Chodil jsem tehdy do první třídy a
za domácí úkol jsme dostali procvičit si velká písmenka.
Napadla mne úžasná myšlenka. Kde jinde si je procvičit, než na
hřbitově. Tam na každém kameni je jich celá hromada. Maminka
zrovna četla něco, co ji velmi zaujalo. Četla jako o závod a já
toho využil. Těch pár desítek metrů na hřbitov jsem bez potíží
zdolal v cukuletu.
Hřbitov,
to je jedna velká čítanka. Žel zapomněl jsem, že Machnín –
Machendorf je sudetská víska a tudíž většina textu na
náhrobních kamenech je v němčině. Ač mi to dalo práci,
početl jsem si. Únavou, zdravým vzduchem a sluncem rozpálenými
kameny znaven, na jeden jsem si lehl a tváří obrácen k slunci,
usnul jsem jako polární medvěd. Nevím, kolik času jsem na hrobě
strávil.
Probudila
mě voda z konve, kterou se jinak zalévají květiny na
hrobech. Stará Reichlová mi ji lila na hlavu a přitom se mne velmi
hlasitě ptala: „Jiříčku, jsi mrtvý?“ Nebyl jsem, ale obličej
jsem měl jako chutně propečený bramborák a vstávat se mi taky
nijak nechtělo. Rty mi jaksi nešly od sebe a tak jsem mlčel.
Zmáčeného a uvařeného si mě máma odvezla na zahradním
kolečku, těch pár metrů ze hřbitova domů. Řekněte, není
úžasné, vracet se ze hřbitova, jako ze slunečních lázní?
Bál
jsem se jen, aby nevolali doktora, ale bohatě stačilo zajít pro
vesnického zdravotníka, pana Matouše. Přišel, něco mi na
obličej nalil, mámě vynadal, mě pochválil, jak se držím a šel.
Máma se jen hrozila, že polil všechno svou močí, nebo co to v té
lahvičce měl. No, co asi? Každý věděl, čím léčí. Mýt jsem
se nesměl a spal jsem sám v pokoji. Za dva dny ve škole byl
se mnou pan řídicí učitel, velmi spokojen. Velká písmenka mi
šla jako z partesu, spíš jako ze hřbitova v Machníně
dříve Machendorfu.
Od
té doby si dávám pozor, když louskám texty na starých
hřbitovech. Ne pokaždé je k dispozici sousedka s konví
vody. Maminka už taky dočetla a já bych se sotva vešel na
kolečko. A pan Matouš? Kdepak asi dneska koho léčí?
Všechny
hřbitovy světa jsou pro mne tím prvním machnínským. Oázou, v
níž mám pocit, kdykoli do ní vstoupím, že stojím na ostrově v
rozbouřeném moři, úvazišti plném ztracených lodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat