Když
dnes vidím, jak po polích a v lesích pobíhají lovci pokladů
s minohledačkami, pak se mi vybavují 50. a 60. léta minulého
století v Sudetech odkud museli Němci po roce 1945 odejít.
V těch letech jsme jako dorůstající kluci hledali, co oni
před našimi rodiči schovali. Ti nemuseli s hledačkami do
lesů a polí. Mohli jít skoro na jisto na půdu za trámy, pod
krytinu střech, pod podlahy, za falešné stěny pokojů, pod prahy
a schody, do ozdob na domech, do chlívků, včelínů, septiků a
studní….
Kamarádova
babička se jmenovala Enny a její manžel byl Čech. Enny do odsunu
nemusela a její kamarádky, než byly odsunuty, se jí svěřovaly,
co si kam schovaly s tím, že kdyby se nevrátily, je všechno
její. Domek vedle domku, žel ty staré většinou všechny dřevěné,
se záhy rozpadaly před očima. Byly dobré leda jako stavební
parcely. Muž paní Enny je skoupil a ta je důkladně prohlédla.
Věděla kam má jít a co hledat…
To,
co jsme nalézali my, kluci, byly paběrky a ještě jsme to měli
přísně zakázáno. O to víc nás hledání lákalo a téměř
všichni jsme nalézali. Právě těmito zábavami se tolik lišilo
naše dospívání od vrstevníků ve vnitrozemí. Prostě, Sudety
byly vždy o pokladech.
Ani
na mysl nám nepřišlo, že nalézané věci nejsou naše. Že je
v tísni schoval někdo v dobré víře, že se pro ně
vrátí. Slyšeli jsme kolem sebe, co kdo z dospělých našel.
Spíš každý sám z domova věděl něco konkrétního, ale
nesměl o tom mluvit. Policie by takového člověka obvinila ze
zatajení věci, která patří státu. A to svět hledačů pokladů
teprve čekal boom.
Dvacet
let po válce se začaly na konfiskátech měnit střechy a okna a
teprve velké stavební zásahy odkryly důmyslné skrýše plné
pokladů. Pro vyhnané to byly věci většinou rodinné. Doklady
k opuštěnému majetku, tehdy už zničené koberce, látky,
sklo, obrazy, umělecké předměty, knihy, doklady k politické
příslušnosti, obrazy Hitlera a jeho sudetských nohsledů.
V téhle
etapě, kdy už bylo jasné, že se původní majitelé nevrátí,
jsme nacházeli ve sklepích šavle, pečlivě zabalené uniformy,
dýky, pistole, medaile, stříbrné pěti a dvoumarky, optiku,
lékařské i kuchyňské nástroje, psací stroje a jiné věci, žel
mnohé už plesnivé, rezavé, zničené vodou a časem.
Ani
jedna naše klukovská válka se neobešla bez originálních částí
nádherných uniforem vojáků, nebo hasičů, slavnostních šavlí,
čestných zbraní, dýk. Dnes bychom za ně dostali desetitisíce,
možná statisíce korun a muzejníci by plakali a plakali… Torza,
okousaná ostří šavlí a mečů mě mrzí, neboť já byl dobrý
šermíř. Rodiče mlčky přihlíželi té devastaci hodnot, protože
na tom byli stejně jako my. Neznalí toho, s čím si děti
hrají.
Nejhorší
bylo, že se úplně a bezezbytku likvidovala německá knihovna.
Vše, co bylo psáno švabachem, šlo automaticky do koše, nebo do
sběru. A byly to takové unikáty, které dnes nemají v archivech,
v knihovnách ani v muzeích.
Počátkem
šedesátých let minulého století jsem si dal občas inzerát, že
koupím německy psané knihy, staré dokumenty, pohlednice. Nemá
nikdo ponětí, co mi milí drazí spoluobčané od Krkonoš, přes
Vansdorf a doma v Liberci nabídli. Antikvariáty tyhle unikáty
nebraly, leda tak pro podpultové fajnšmekry, ale na půdách jich
stále byly mraky. Kdo se věnoval této oblasti v době 60. let
mohl za desetikoruny koupit vazby z 18. a 17. století. Listy
nejznámějších světových grafiků byly za babku. Žel, já byl
student a pokud jsem přinesl domů něco, co jsem musel koupit,
ještě dnes slyším maminku jak si stěžuje, že ty knihy strašně
páchnou stářím, a že zasmradí celý byt.
Dnes
je mi upřímně líto původních majitelů, kteří v důsledku
národního socialismu v Hitlerově pojetí zemřeli jako
pronásledovaní Židé. Lituji Němce, kteří Hitlerovi uvěřili
a nakonec museli opustit své domovy v Sudetech…. Dnes hledáme
společné projekty. Máme štěstí, že žijeme na hranicích bez
hraničních závor. Měli bychom si vážit téhle dnešní úžasné
doby, času, kdy se máme možnost opět poznat a věřit si…..
Žádné komentáře:
Okomentovat