Šlechtična z naší ulice

Potkávám tu starou paní snad každý den. Pozdravím, poodejdu a mám chuť se otočit a zavolat: „Frau von Witbach – wie gehts?“ Nezavolám, ona opřena o hůl, shrbená, jde někam dál na oběd…

Statkář Gustav Richter, majitel statku Mildenau u Frýdlantu v Čechách (dnes Luh u Raspenavy) byl v roce 1908 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem ,,von Wittbach“, ač jsme šlechtické tituly v Čechách zrušili, (na rozdíl od NDR, Německa, kde dědičný titul ,,von“ byl zachován a používá se). Tenhle drobný predigát by slušel i mé sousedce odnaproti z paneláku.

Co vím, tak je dcerou šlechtice a byla ředitelkou školky v Liberci. Česky mluví naprosto čistě, nikdo by neřekl, že to není její mateřský jazyk. Však taky nikdo v jejím okolí neví, že je rozená von Wittbach z Raspenavy. Vzala si za manžela Čecha, který už dávno není.

Mnoho jich už v Liberci není. Paní baronka Horowittzová, kdysi ředitelka jazykové školy v Liberci, už je rovněž na pravdě boží. Co dělat, dnešní doba šlechtictví zrovna moc nepřeje. Je to asi tak, jak to má být. Ti starší mocní, to byli většinou z počátku loupeživí rytíři, za peníze hotovi svůj meč vytáhnout na kohokoli. Ti mladší si svá šlechtictví prostě koupili, nebo dostali za službu vlasti, panovníkovi, jiní ke šlechticům přišli sňatkem nebo adopcí. Tak si vyberte.

Šlechticem ducha – to dovedu uchopit a ustát. Je jím nonšalantní herec, velká zpěvačka, primabalerina, významný vědec, profesorka, malířka, tam někam bych zařadil tu starou paní, co každý den potkávám – von Wittbach. Doufám, že je to ona, dcera nebo vnučka statkáře z Mildenau… Ptát se jí nebudu. Kdysi mi to řekla moje maminka a měla to taky druhé ruky. Co dělat? Musím dát na instinkt a ten mi říká: To je paní von Wittbach. Tak ať jí slouží zdraví!