Když
kvete třešeň v Polabí, je to jiné, než kdy kvete v Mníšku
pod Brdy. Třešeň kvetla u domu, kde jsem se narodil. V tom
domě jsem měl postýlku u okna do zahrady a tisíc malých zpěváčků
mi přišlo říct, že třešeň bude zítra kvést. Tam venku, na
dvorku pod třešní, bylo tolik harampádí, že nikoho ani
nenapadlo, aby zvedl hlavu, aby se podíval. Nahoře ve větvích už
hrál orchestr jarní oblohy a dirigoval jej sám Herbert von
Karajan. Včela si sedala vedle včely, sem tam i čmelák
přicmrndoval. Ptáci ve fraku, přišli i ti, co zrovna končili
s prací, stavební party vlaštovek. Jiřičky, kosi a drozdi
po párech, jejich manželky i milenky.
Koncert
to byl věnovaný jaru, všem třešním, bratrancům a sestřenicím,
višním, mirabelkám, co rostou při silnicích. Zítra rozkvetou
všechny, jabloně i hrušky, švestky, meruňky. Až dozní šum
všech těch křídel a hudba v srdcích zakoření, pak
přilétnou pracovité včely, políbí své květy a obejmou je do
náručí.
Já
za okny ve své postýlce, snad proto, že jsem tak malý, budu jen
tiše naslouchat řece. Sledovat ten bujný skok, jak skáče po
kamení, kdy se plazí, jako had, a syčí, šumí, hladí větve a
lístečky zelené, kůru vrásčitou, pod kterou to tepe
životem.
Třešeň.
Řekni třešeň a vrať se do kolébky, bílé jak plachetka kolem
hlavy, z plátna čistého, jak mléko, co voní. Voní po
chlévě, čím matka dítě kojí, co se jí pevně drží za prs,
to je má třešeň za okny v Hrádku nad Nisou. Vzala si kus
mého srdce, a její bílé květy, si vzaly moje oči do zástavy.
Ruce objaly její štíhlé tělo, aby zůstalo tak, jak bylo dříve.
Rájem včel, všech, co umí kouzlit jarem. Ptáků, všech, co žijí
darem vrátit se s křikem na jaře a s elánem se pustit do
křížku se vším, co leží ladem. To se pak barvou prozáří
vše, kupka hnoje, hromada tlejícího listí i srdce okoralé.
Člověk, co téměř zplesnivěl. Kočárku přestala vrzat kola,
syn uspěl u zkoušek. Lidé se začali navzájem zdravit, kdosi
zametl před vchodem.
Jen
třešeň, dneska už stará, čeká, jaký osud je jí předurčen.
Je jako ten věrný starý pes, kterému vypadaly zuby. Její větve
po poli rozházela vlna tsunami. Dívám se z okna pokoje, kde
jsem se před desetiletími narodil. Třešeň za oknem už nestojí,
pes leží u boudy a já opřen o parapet zavřel jsem oči a usnul,
abych se vrátil do dávných let. Do třešňového sadu, ke třešním
plných včel…..
Žádné komentáře:
Okomentovat