Mé
město má stále své kouzlo. Už dávno to není to město, které
jsem poznal a vnímal, jako děcko. Mé město mi připadalo
zvláštní, jiné, odlišné od ostatních měst. Město úzkých
ulic sevřené vysokými domy, plné hluku aut, lidí, projíždějících
tramvají. Město s jednou rovnou ulicí, širokou tam, kde jsem
chodil do školy. Město rozhlasu, co poslouchala maminka, obchodů,
kam chodila, nemocnice, kde se léčila, dlažby a chodníky, kudy
jsme chodili na procházky.
Mé
město mělo i tramvaje, které nebyly pohodlné a házely sebou ze
strany do strany. Pod viaduktem téměř vypadávaly v zatáčce
z kolejí. V městském bazénu jsem se naučil plavat ve
chlórové vodě. Na jednom z městských hřbitovů dělal
dědeček správce. Město, ve kterém, se vždy něco semlelo. Mělo
velkou starou, dělnickou pekárnu i mlékárnu tam, naproti nádraží.
Také několik báječných průmyslovek, později i svou vysokou
školu. Spoustu textilek a tisíce žen a mužů, co tam pracovali.
Přehradu na Harcovském potoce. Spojení tramvají do města 10 km
vzdáleného Jablonce nad Nisou.
Mé
město bylo městem spolků, hráčů karet, boxu v domečku,
fotbalu a tanečních zábav v Imperiálu i v kavárně
Nisa. Město mělo svou jízdárnu a také skvělé výstavy
v galerii a v muzeu, na které nikdy nezapomenu. Co mě
bude doprovázet až do hrobu, bude zvonění tramvají…
Voda,
kterou, když v mém městě zapršelo, kanalizace pokaždé
nebrala, a ta bublala, vzdychala, nadzvedala poklopy a hrozivě
hučela. Mé město bylo o kopcích, lesích a lomech, na kámen.
Všude kolem o borůvkách, zmijích a užovkách na stráních. O
letním kinu, amfiteátru na konečné tramvají. Kousek níž stojí
zoologická zahrada, naproti botanická s lekníny, co unesly
chlapce, jako jsem byl byl já. Město, kde se tiskly noviny i krásné
knihy. Byla tu velká kina, a továrny jako Tesla a Plastimat. Za
městem v přilehlém městečku se tkaly koberce. Každý znal
to okřídlené: Textilana obléká moderního člověka… Kdo by
neznal výstavní trhy mého města? Určitě si vzpomenete.
Desítky
velkých komínů i včetně toho nejstaršího krematoria v Čechách.
Řeka tekoucí městem s pozdravem z okolních barvíren.
A že jich bylo! A co ten kopec za městem? Málem bych zapomněl.
Těch rozhleden a hospod kolem po lesích, pomníčků, desek
v němčině i v českém jazyce. Věznice. Velká, tenkrát
před 130 lety moderní budova. Vzorkovna skla, snad jediná tak
skvělá v Evropě. Rušné centrum - Brouk a Babka, Baťa,
Dunaj, Ypsilonka, Láďa Bareš, Krakonoš pan Peterka, Uherkovi,
architekti ze Sialu, tryskové a jiné stavy, Thermix, Radniční
Sklípek v centru města, radnice nad kterou v Čechách
není. Severáček, Ještěd, fotbaloví matadoři, lyžaři a
šermíři, házená, hokej, stará sokolovna. Tam všude byli lidé
z mého města. Asi to bylo dřív živější. Ne tolik za
peníze, ne každý byl profesionál.
Mé
město bylo městem sevřených ulic, nezdravého vzduchu a vody
v Nise plné dioxinů. Ale ulice se dala přejít i ve špičce.
Když jsem si potřeboval něco koupit, nemusel jsem za město do
megaobchodů, kde kupuji dnes i věci, které nemám na seznamu, ale
jsou v akci…
Náš
život v tomhle městě je životem po životě. Jsme městem
úředníků, studentů, prodavaček a opravářů, řidičů,
učitelů, lékařů a zdravotních sestřiček. Komu by se chtělo
fyzicky pracovat... V městské pokladně už není skoro nic, ale v
samotném městě je plno energie. Jen ji umět smysluplně využít.
Žádné komentáře:
Okomentovat